Zvládání zátěže při přechodu z prvního na druhý stupeň ZŠ (Sikora, 2018)

tolik závislé na vlastních přáních a fantaziích. Pro dospívajícího je však zase často mnohem 

důležitější přemýšlet a věnovat se tomu, co by mělo být správné. 

Vágnerová (2000) považuje období pubescence, časově vymezené přibližně od 11 do 

15 let, jako výrazně odlišnou část ve fází dospívání, oproti následujícímu období adolescence. 

Jedná  se  o  část  přechodného  období  mezi  dětstvím  a  dospělostí,  kde  dochází  ke  komplexní 

proměně všech složek osobnosti dospívajícího. 

Podle Eriksona (1994, in Langmeier a Krejčířová, 1998) se dané období vyznačuje hledáním 

vlastní  identity,  bojem  s nejistotou  a  pochybnostmi  o  sobě  samém  nebo  o  své  pozici  ve 

společnosti, apod. 

Období pubescence je rovněž považováno za významný biologický mezník. V poslední 

době  byla  tato  fáze  vývoje  výrazně  posunuta  do  nižšího  věku,  což  označujeme  jako  tzv. 

sekulární akceleraci, což však pravděpodobně již dosáhlo svého vrcholu, neboť tento projev je 

limitován geneticky. Nejdůležitější je zde především vyvodit celkový důsledek, a to, že veškeré 

proměny,  tedy  nejen  ty  biologické,  postupně  u  dítěte  začínající  dospívat  vedou  ke  ztrátě 

starých jistot a potřebě upevnění a ustálení se za nových podmínek. Potřeba jistota jistoty je 

rovněž velmi úzce propojena s potřebou citové akceptace. Obecně jde pak vlastně o potřebu 

přijatelné pozice ve světě. Hlavním cílem puberty je svým způsobem dosažení nové přijatelné 

pozice, a tím potvrzení určité jistoty (Vágnerová, 2000). 

Langmeier a Krejčířová (1998) vymezuje počátek období dospívání především prvními