Zvládání zátěže při přechodu z prvního na druhý stupeň ZŠ (Sikora, 2018)

1. Zevnějškem, jenž vlivem  tělesného dospívání  ztrácí  dětský  vzhled a začíná tak vyvolávat 

odlišné reakce než dříve. 

2. Tendencí k emancipaci ze závislosti na rodině, která vede ke změně chování dospívajícího 

dítěte. 

Typicky  v  průběhu  puberty  dítě  odmítá  podřízenou  roli,  tedy  předkládanou  formální 

nadřazenost autorit jako rodičů, ale i učitelů. K těmto autoritám již pubescent obvykle bývá 

značně kritický, přičemž je sice ochoten připustit jejich autoritativní pozici, avšak spíše pouze 

v případě, pokud je přesvědčen, že jsou pro tuto pozici hodni.  

V souvislosti s potřebou rovnoprávnosti, ale také již se základní potřebou jistoty, běžně bývá 

dítě  v pubertě  netolerantní  k dospělým,  což  projevuje  držením  se  jistých  pevných  zásad, 

trvalých pravidel a vyzdvihování naprosté spravedlnosti. 

Ačkoliv nebývá odsuzování dospělých o nic větší než kritičnost k vrstevníkům, bývá však ve 

své podstatě nápadnější, neboť se stalo vývojově novým projevem, jenž byl doposud považován 

za nevhodný. 

V souvislosti s již zmiňovaným zvyšováním významu a vlivu vrstevnické skupiny již od počátku 

dospívání  dítěte,  slouží  kamarádi  jako  vztažný  vzor  umožňující  se  s ním  porovnávat,  a  to 

dokonce také ve vztahu k vlastní roli v rodině (Vágnerová, 2000). 

Začleňování do skupiny vrstevníků je velmi významným vývojovým úkolem již na počátku 

období  puberty.  Úlohou  dítěte  je  zde  rovněž  navazování  širších  i  trvalejších  kamarádských 

vztahů.  Oproti  předchozím  vývojovým  obdobím  mladiství  získávají  zkušenosti  již  na  vyšší