Zvládání zátěže při přechodu z prvního na druhý stupeň ZŠ (Sikora, 2018)

přestává být cílem a stává se již spíše prostředkem pro dosažení budoucích možností. 

Typickým projevem pubescenta ve školním prostředí je kritičnost k učitelům, jež je již naprosto 

přirozeným  výrazem  jeho  nových  kompetencí,  jelikož  už  pouhou  formální  nadřazenou  roli 

učitele neakceptuje. V této souvislosti starší žák obvykle přijímá jen to, co je pro něho důležité 

a čeho si váží. Ačkoliv učitel již v tomto vývojovém období nemá tolik automatické výsadní 

postavení,  i  tak  může  být  autorita  akceptována,  avšak  spíše  díky  učitelových  pozitivních 

vlastností a chování, nikoliv jen institucionálně, protože „on je učitel a já žák“. Právě pokud 

učitelé svou nadřazenost a autoritu nezdůrazňují, tím spíše je oceňují. 

Z pohledu pubescenta je význam role učitele dán především jeho vztahem k výuce. Od učitele 

je požadováno, aby byl schopen vhodně vysvětlit látku, a tím tak usnadnil orientaci a snížil 

nejistotu, jež by byla určena nahromaděním nesrozumitelného učiva.  

Na základě nechuti k naprosté podřízenosti formální autoritě starší žák vyžaduje dodržování 

ustálených pravidel a spravedlnost. 

Dospívající děti rovněž pokládají za vítané, pokud učitel žáky alespoň do jisté míry považuje 

za rovnocenné bytosti. Právě i tímto způsobem může totiž posilovat jejich jistotu, potvrzovat je 

v jejich nové identitě a v případě pozitivní zpětné vazby také kladně ovlivňovat jejich motivaci 

ke školní práci. Potřebu jistoty může starší žáky v rámci chování učitele rovněž uspokojit i jeho 

stabilita,  a  to  nejen  ve  významu  dodržování  pravidel,  ale  i  z emociálně  laděného  hlediska