ČPD - zkouška

Roku 1624 byla přesunuta do Vídně. V rámci Haugwitzovy reformy byla zrušena (1749) a roku 1762 nahrazena Spojenou česko-rakouskou dvorskou kanceláří (Vereinigte Hofstelle). Její soudní kompetence přejal Nejvyšší soudní úřad (Oberste Justizstelle).

KRAJSKÁ SPRÁVA

Krajská správa si až do poloviny 18. století zachovávala alespoň částečně stavovský ráz. V čele krajů v Čechách stáli dva hejtmani. Jejich působnost se týkala věcí veřejné správy či berní.

S reformami krajské správy se opět setkáváme za vlády osvícenských panovníků. Od roku 1751 řídil kraj jediný hejtman. Jeho pravomoci postupně narůstaly – byl zodpovědný za veřejný pořádek, jisté kompetence mu byly přiznány i v oblasti školství či duchovních záležitostí. V jejich podřízenosti proto rostl profesionální výkonný a pomocný aparát.

Za vlády Josefa II. došlo k novému rozdělení a uspořádání krajů (v Čechách 16, na Moravě 6, ve Slezsku 2).

MĚSTSKÁ SPRÁVA

V dobách habsburské monarchie se začínají stírat rozdíly mezi středověkými městy. Panovníkovu moc ve městech reprezentovali rychtáři. Tereziánské reformy se dotkly i měst. Došlo k omezení počtu radních, začalo se od nich vyžadovat vysokoškolské vzdělání. Nad městy taktéž začali vykonávat dohled krajští hejtmani.

S radikálnější reformou přišel Josef II. – Prahu, doposud tvořenou Novým městem, Starým městem, Hradčany a Malou stranou, spojil do jednoho celku, řízeného magistrátem v čele s primátorem. Pro Prahu také vzniklo jednotné policejní ředitelství.

Podle počtu odborně připravených úředníků se města dělila na větší (řízená profesionalizovaným magistrátem), menší (spolupráce městské rady a magistrátu) a ostatní (řízena purkmistrem, často neměla vlastní jurisdikci, jelikož nezaměstnávala soudce.

KODIFIKACE 18. STOLETÍ

REFORMY OSVÍCENSKÉHO ABSOLUTISMU TÝKAJÍCÍ SE PODDANÝCH, CÍRKVE, BERNÍ, ORGANIZACE SOUDŮ

Osvícenské reformy se kromě reorganizace státní správy pochopitelně dotýkaly také postavení jednotlivců.

PODDANSKÉ REFORMY

V souladu s úsilím o zvětšení příjmů státní pokladny a o stabilizaci společenských poměrů se absolutističtí panovníci snažili rozšířit daňové povinnosti vrchnosti, vymezit míru povinností závislého obyvatelstva a omezit libovůli vrchnostenského aparátu. Panovníkova nařízení právně regulující postavení závislého obyvatelstva označujeme jako robotní patenty.

Tereziánský robotní patent (1775) – dělil obyvatelstvo do 11 tříd podle rozlohy obhospodařované půdy, první třída (tzv. podruzi) byli zatíženi největší robotní povinnost, nejbohatší sedláci naopak odváděli nejvyšší dávky. Pevně byla stanovena délka robotního dne, a to na 12 hodin v létě a 8 hodin v zimě.

Patent o zrušení nevolnictví (1781) – vydán Josefem II., rušil osobní závislost venkovského obyvatelstva na vrchnosti. Sedláci tak nebyli napevno připoutání k půdě, mohli se bez souhlasu vrchnosti svobodně stěhovat do měst, ženit se mimo hranice panství či dávat děti do škol. Robotní povinnost jim sice zůstala, zároveň jim ale byla dána možnost se z poddanství vykoupit. Vrchnosti však zůstala soudní a správní pravomoc. Nepřímým důsledkem patentu byl nárůst vzdělanosti (víc lidí mohlo svobodně studovat) a podnikatelské činnosti (rolníci mohli odejít do měst, kde byli zaměstnáni v továrnách), což výrazně podpořilo průmyslovou revoluci v Čechách.