ČPD - zkouška
Níže je uveden pouze náhled materiálu. Kliknutím na tlačítko 'Stáhnout soubor' stáhnete kompletní formátovaný materiál ve formátu DOCX.
Habsburkům bylo garantováno dědičné právo na český trůn, při čemž se panovník zavazoval, že bude pečovat o blaho zemí Koruny české. Moc stavů byla zatlačena do pozadí, zemským sněmům přiznány jim byly pouze dílčí úkoly typu výběrů daní. Chtěly-li se podílet
na legislativě, musely požádat panovníka o souhlas. Na sněmu nyní jako první stav zasedal stav prelátský, čímž došlo k omezení měst i šlechty.
Jediným povoleným náboženstvím bylo podle OZZ katolictví. Evangeličtí šlechtici byli nuceni opustit zemi, poddaní se museli podřídit – „cuius regio, eius religio.“
Hojně se OZZ dotklo organizace soudnictví. Ústní proces byl nahrazen procesem písemným, zároveň došlo k omezení svrchovanosti zemského soudu, od něhož se nyní bylo možné odvolat k panovníkovi, který tak měl právo do procesu zasahovat. V oblasti trestního práva byla zakotvena povinnost zahajovat proces ex officio.
Za úřední jazyk byla nyní formálně považována němčina, fakticky však byla češtině nadřazena.
ÚSTŘEDNÍ ORGÁNY HABSBURSKÉHO SOUSTÁTÍ A SPRÁVA ZEMSKÁ, KRAJSKÁ, MĚSTSKÁ A PODDANÝCH V OBDOBÍ FEUDÁLNÍHO ABSOLUTISMU
Vývoj státního aparátu v době pobělohorské se nesl duchu snah o omezení moci stavů na straně jedné a jasnými centralizačními tendencemi na straně druhé. Postupně se tak formoval rozsáhlý byrokratický aparát, v jehož čele stály vídeňské úřady. Společné orgány zemí Koruny české byly zrušeny nebo byly začleněny do systému rakouských úřadů. Celý systém úřadů se však zejména v průběhu 18. století velmi často měnil (v letech 1749 – 1802 prošel osmi zásadními reorganizacemi).
PANOVNÍK
Panovník stál na samotné špici pomyslné pyramidy. Vládli „z Boží vůle“ a v podstatě bez jakéhokoli omezení. Byl nedotknutelný, nesesaditelný a nemusel se nikomu zodpovídat. Státní záležitosti – zahraniční i vnitřní politiku - řídil pomocí pouze jemu podřízeného aparátu, ve kterém stavovské úředníky nahradili byrokraté.
Český královský titul i panovnické tituly ostatních zemí se od roku 1713 dle ustanovení Pragmatické sankce dědily v habsburském rodě. Nicméně po nástupu Marie Terezie byl její dědický nárok zpochybněn a chudáci rakouští vojáci pak museli její legitimitu bránit ve slezských válkách.
Faktické postavení panovníka se měnilo. Zatímco Marie Terezie či Josef II. stáli v čele státu nejen de iure, ale i de facto, poslední dva předbřeznoví panovníci – František II. a Ferdinand V. vládli zcela pod vlivem svých úředníků, především K. W. Metternicha a hraběte Kolovrata.
VEŘEJNÁ SPRÁVA
Po nástupu Ferdinanda I. došlo k vytvoření tří ústředních správních orgánů habsburského soustátí – tajné rady, dvorské komory a dvorské vojenské rady.
TAJNÁ RADA
Tajná rada byla zřízena jako kolegium bez jasně vymezené kompetence, měla být všeobecným poradním orgánem panovníka, bez rozhodovací pravomoci. Zpočátku byl počet členů malý (3 až 5), občas jejím zasedáním předsedal panovník, jinak nejprve (do roku 1538) dvorský kancléř a potom dvorský hofmistr (Obersthofmeister). Vedle něj byli na základě svého úředního postavení členy dvorský maršálek a zmíněný dvorský kancléř. Členové byli většinou Němci a šlechtici, ale občas i učení právníci.