ČPD - zkouška

Poslanecká sněmovna měla 300 členů, kteří byli voleni na 6 let. Aktivním volebním právem byl nadán každý čsl. občan dosáhnuvší 21 let. Pasivní volební právo bylo stanoveno na 30 let.

Senát měl 150 členů a jeho volební období bylo osmileté. Volit mohl kdokoli, kdo dosáhl 26 let, volen mohl být od 45 let.

Ústava vylučovala současné členství v obou sněmovnách. Zakotven byl i zákaz imperativního mandátu. Obě sněmovny se scházely dvakrát ročně – na jarním a podzimním řádném zasedání, které svolávat i ukončoval prezident. Sněmovna byla usnášeníschopná, byla-li přítomna třetina přítomných. K platnosti usnesení byla vyžadována většina přítomných, vyjma vyhlášení války a změny ústavy, kde byla vyžadována třípětinová většina. Vůči zákonům měl prezident republiky právo suspenzivního veta. V případě, že byl vládní návrh zákona Národním shromážděním odmítnut, mohla o takovém návrhu vláda vyhlásit referendum.

V době, kdy některá sněmovna nebyla ustavena, vykonával její pravomoc 24členný výbor, tvořený 16 členy Poslanecké sněmovny a 8 členy Senátu. Zapovězena mu však byla volba prezidenta, vyhlašování války či změna ústavy (§ 54 odst. 8). Do dvou měsíců poté, kdy se sněmovny sešly, podléhala přijatá opatření ratihabici, jinak pozbývala platnosti.

HLAVA TŘETÍ – MOC VÝKONNÁ (§ 55 – 93)

Moc výkonná byla představována vládou, prezidentem republiky, ministerstvy a nižšími správními úřady.

Prezident republiky byl volen Národním shromážděním (kvalifikovanou většinou obou sněmoven), a to na 7 let. Volitelný byl občan ČSR, který dosáhl 35 let (když dr. Štachové

řeknete, že to bylo proto, že byl Beneš ještě malé pískle a teklo mu mlíko po bradě, bude vás zbožňovat). V paragrafu 64 byly taxativně vyjmenovány prezidentovy pravomoci, mezi ty základní patřilo zastupování státu navenek, sjednávání mezinárodních smluv, svolávání a rozpouštění NS, jmenování vlády včetně předsedy, vrchní velení branné moci, udělování milostí. Z výkonů své funkce nebyl prezident odpovědný, pro každý jeho akt byla vyžadována kontrasignace příslušného člena vlády. Stíhán mohl být pouze za velezradu a za úklady o republiku (po přijetí zákona na ochranu republiky r. 1923).

Vládu jmenoval prezident republiky. Byla odpovědná Poslanecké sněmovně, která jí mohla vyslovit nedůvěru. Ve sboru rozhodovala vláda zejména o návrzích zákonů. Veškerá vládní nařízení musel podepsat předseda vlády a příslušný ministr.

HLAVA ČTVRTÁ – MOC SOUDCOVSKÁ (§ 94 – 105)

Moc soudcovská byla vykonávána nezávislými soudci, kteří byli jmenováni trvale. Jurisdikce v civilních věcech byla vykonávána civilními soudy (řádnými či mimořádnými – např. pojišťovací či pracovní), v trestních věcech byl příslušný buď obecný nebo vojenský soud. Pro celé území ČSR byl zřízen jediný Nejvyšší soud. V zákonem stanovených případech bylo také možné ustanovit soud výjimečný, a to na omezenou dobu.