ČPD - zkouška
Níže je uveden pouze náhled materiálu. Kliknutím na tlačítko 'Stáhnout soubor' stáhnete kompletní formátovaný materiál ve formátu DOCX.
Spor mezi Československem a Polskem se vedl o oblast Těšínska. Zde došlo k tzv. sedmidenní válce, která byla ukončena na nátlak západních mocností. Výsledkem bylo stanovení nové demarkační čáry.
Definitivně tak byly čsl. státní hranice právně vymezeny až na Versailleské konferenci. Tam se požadavky čsl. delegace, kterou vedli Kramář s Benešem, opíraly o historicko-právní, ale i národnostní či strategické argumenty. Nárokovány byly historické oblasti zemí Koruny české, Slovensko (s hranicí posunutou výrazně na jih – poděkujte Benešovi!), celé Těšínsko, Vitorazsko a Valticko (hranice s Rakouskem), Hlučínsko, Kladsko a Hlubčicko (hranice s Německem). Za podpory velmocí bylo též žádáno připojení Podkarpatské Rusi.
Připojeny byly nakonec oblasti Těšínska (částečně), Vitorazska, Valticka, Hlučínska a Podkarpatské Rusi.
Hranice států byly vyjádřeny ve smlouvách s jednotlivými státy – Versailleské s Německem, Saint-Germainské s Rakouskem a Trianonské s Maďarskem. Kromě toho byly právně upraveny hranice s Rumunskem a Polskem ve Sévreské smlouvě (kterou Polsko odmítlo ratifikovat, takže se spory o Těšínsko táhly dál). Připojení Podkarpatské Rusi bylo zahrnuto v textu tzv. malé saint-germainské smlouvy. Faktické vymezení hranic proběhlo činností delimitačních komisí.
POSTAVENÍ PODKARPATSKÉ RUSI
Podle ústavy z roku 1920 tvořila Podkarpatská Rus nedílnou součást Československé republiky. Zároveň stanovila, že zde bude ustaven vlastní sněm, což však nebylo v praxi realizováno. V čele stál guvernér, který zastupoval PR při jednání s vládou, řídil zasedání guberniální rady a podepisoval normativní výnosy, vydané civilní správou.
SITUACE NA SLOVENSKU V ROCE 1918 A JEHO ZAČLEŇOVÁNÍ DO ČSR V LETECH 1918 – 1923
Na schůzi v Martině přijala 30. 10. 1918 Slovenská národní rada Martinskou deklaraci, kterou vyjádřila vůli slovenského národa žít v jednom státě společně s Čechy. Z 256 míst v Národním shromáždění jich 40 připadlo slovenským poslancům. Novelizací ústavy bylo NS rozšířeno na 270 členů, 14 „nových“ křesel bylo vyhrazeno Slovákům (kteří se do NS nehrnuli, proto tam za ně mohli sedět Češi „znalí poměrů na Slovensku“).
K upevnění mocenských pozic pražské vlády bylo zákonem č, 64/1918 Sb. z. a n. vytvořeno „ministerstvo pro správu Slovenska“, do jehož čela byl postaven Vavro Šrobár. Svými nařízeními, která musel podepsat pouze ministr, navíc svou činností prakticky suplovat agendu všech ostatních ministerstev. Vydáním výše uvedeného zákona byly rozpuštěny místní a obecní výbory a jejich působnost přešla na komise jmenované vládou.
Proti centralizačním snahám pražské vlády se postavila Slovenská ľudová strana s Andrejem Hlinkou v čele. Jejím hlavním programovým bodem byla autonomie pro Slovensko (s tím chtěl vystoupit i ve Versailles, kam ale nebyl vůbec vpuštěn).