ČPD - zkouška

„Aby utužen a pojištěn byl svazek mezi zeměmi k České koruně náležejícími, Čechy, Moravou a Slezskem, a ty aby zastávány byly od sněmu, každého roku buď v českém, nebo moravském hlavním městě shromážděného.“

„Aby se úřady obsazovaly domácím lidem, majícím stejně dokonalou znalost obou v zemi panujících jazyků.“

„Aby byla úplná rovnoprávnost české národnosti s německou ve všech českých zemích, školách, i úřadech.“

V roce 1848 je založena Národní strana – nejstarší česká politická strana. Jejím jádrem byli Palacký, Rieger či František August Brauner. Na Moravě později vznikla jakási „odnož“ vedená Aloisem Pražákem nebo Janem Helceletem.

S nástupem Alexandra Bacha jsou všechna národní hnutí nucena stáhnout se ze scény. Od roku 1863 praktikují čeští politici v říšské radě politiku pasivní rezistence.

K otevřeným vystoupením dochází zejména v souvislosti s rakousko-uherským vyrovnáním. Palacký v souvislosti s ním formuje svou Ideu státu rakouského, ve které žádal federalizaci Rakouska v autonomní celky. V něm viděla česká politická reprezentace možnost pro „česko-rakouské vyrovnání“, zároveň se snaží zviditelnit české země v zahraničí (Palacký s Riegerem v Moskvě, Rieger v Paříži).

Kritikou rakousko-uherského vyrovnání byla Česká deklarace z 22. 8. 1868 - dokument, podepsaný celkem 82 českými poslanci a měšťany, jehož autorem byl F. L. Rieger. Deklarace prohlašovala neporušitelnost, nezadatelnost a nepromlčitelnost českého státního práva. Zároveň otevřeně prohlašovala požadavek trializace říše.

Zprvu byla tato deklarace přijata ve Vídni velmi chladně. Česká otázka ale byla velkým problémem i pro Rakušany - ti věděli, že české země jsou průmyslově i finančně nejvyspělejší oblastí starého Rakouska, a že se bez nich neobejdou. Nejvyšší rakouské špičky kolem císaře došly k závěru, že nezbývá než pokusit se o česko-rakouské vyrovnání, aktuální to bylo hlavně po odstoupení Alfréda Potockého – min. financí a po nástupu hraběte Karla Hohenwartha.

Programem „česko-rakouského vyrovnání“ měly být tzv. fundamentální články z roku 1871. Dosavadní Říšská rada měla být nahrazena kongresem zemských sněmů. Českému království mělo být garantováno právo na sebeurčení v rámci habsburské monarchie. Pod nátlakem německých politických stran a maďarských velkostatkářů však k jejich realizaci nedošlo.

Rok 1874 znamenal rozštěpení doposud jednotné Národní strany na 2 křídla, která vešla do dějin známá jako staročeši (nadále Národní strana) a mladočeši (Národní strana svobodomyslná).

Staročeši představovali zastánce konzervativní politiky a opírali se zejména o bohaté vrstvy, inteligenci a duchovenstvo. Reprezentanty byli pardálové politické scény – Palacký s Riegerem (se jim nedivte, že byli pořád spolu – Rieger byl zeť Palackého).