Kompletní shrnutí

− věřitel (creditor), dlužník (debitor)

− pohledávka (nomen), dluh (debitum)

− dlužníkova povinnost poskytnou věřiteli plnění (povinnost určitým způsobem jednat)

− o obligační vztah se jedná pouze tehdy, jestliže právní řád zajišťuje věřiteli, že si v případě nesplnění

dluhu může z majetku dlužníka odejmout hodnotu dlužného plnění jako náhradu

− původně byla osobní vázanost dlužníka, Poeteliovým zákonem (326 př. n. l.) však zrušeno a

nahrazeno vázaností majetku

− historický vývoj obligace

− nejstarší formou obligace byl závazek vzniklý z protiprávního porušení cizího zájmu (tj. z deliktu)

− v rodové společnosti zadostiučinění cestou svépomocné msty, která se vztahovala na celý rod,

později jen na celou rodinu

− s rozpadem rodové společnosti začíná být msta vázána na souhlas veřejného orgánu

− zásada odvety – omezovala moc poškozeného v zájmu úměrnosti mezi protiprávným činem a odvetou

− výkupné – zadostiučinění ne potrestáním viníka, ale peněžitým obnosem

− je zde věřitel, pohledávka a pachatel v moci věřitele je zárukou zaplacení -> dluh a ručení

jsou odtrženy, teprve spojením dluhu a ručení v jedné sobě vzniká prototyp obligace

− nexum

− výkupné se zajišťovalo tak, že svobodná osoba ze strany se mancipací převedla domoci

poškozeného a svou osobou splnění závazku garantovala

− po zaplacení musel být opět mancipací propuštěn

− později se začalo používat i v nedeliktních situacích, tj. ve smluvních

− ručení je zde odtrženo od dluhu, spojení tehdy, když dlužník ručí svou vlastní osobou -> do

moci věřitele se dostává až tehdy, pokud svou povinnost nesplnil

− fiducia („věrná ruka“)

− věřitelův nárok místo osoby zajišťovala věc

− sponcio, stipulatio (slavnostní formální slib)

− proti sponzorovi se postupovalo, jako by byl nexus, nutný ale souhlas úřadu

− vzniká tak typická obligační situace – dluh a ručení se spojuje v jedné osobě -> těžiště

obligačního vztahu v obligačním plnění -> ručení se realizuje, až když dluh nebyl splněn ->

ručení nezajišťuje výkon msty, ale hlavně splnění dluhu

Vznik obligace

− obligace vznikají jen z určitých typických a typizovaných vztahů

− ke každé obligaci přísluší actio in personam, které se opírá o příslušnou normu civilního práva -> obligace

civilní („in ius concepta“)

− v praetorském ediktu se formují další žaloby, actiones utiles a actiones in factum, také jsou ale vždy

určitým způsobem typizované, rozšiřují v podstatě okruh typizovaných obligací -> praetorské obligace

− v císařské době se okruh žalovatelných úmluv rozšiřuje i na dříve nežalovatelné, zásada typičnosti se

oslabuje -> pacta legitima

− za Justiniána zahrnuty i atypické případy v tzv. skupině reálných kontraktů nepojmenovaných