Zpracované hlavní otázky

moc otce nad rodinou – jak nad manželkou, tak nad dětmi, jejichž postavení bylo mnohdy přirovnáváno k postavení otroků – platilo to ale jen z hlediska práva soukromého, protože, co se veřejného práva týče, měly děti postavení samostatné, byly svobodnými občany římskými, synové se všemi politickými právy

ve staré patriarchální rodině měl otec nad syny a dcerami právo nad životem a smrtí, mravy sice žádaly, aby se otec poradil s příbuznými a přáteli, než své dítě potrestá

otec rodiny mohl také odmítnout přijmout dítě do rodiny, prvorozená dcera mohla být ale odložena jen, měla-li nějakou tělesnou vadu, taktéž synové

bývalo uplatňováno i právo prodeje dětí, později omezeno jen na děti prvorozené

vedle skutečných prodejů se často využívaly prodeje obrazné, otec rodiny odpovídal za veškerou škodu, i tu kterou způsobily děti v jeho moci, mohl je tedy dát poškozenému, aby svou prací škodu uhradily (byly v postavení otroka), prodal-li ale otec syna třikrát, ten se od moci otcovské osvobodil

dále měl právo stanovit dětem poručníka v polední vůli, dát souhlas k zásnubám a k uzavření manželství

děti v otcovské moci nenabývají pro sebe ale pro otce rodiny

vznik:zplozením v řádném manželství, legitimací dítěte nemanželského nebo adopcí - osvojením

zánik: smrt otce, smrt dítěte, každá kapitisdeminuce, trojím prodejem syna, někdy také dosažením vysoké kněžské nebo úřední hodnosti

práva a povinnosti jsou rovnoměrně rozděleny na obě strany ->vždy z nich náleží 2 žaloby, kt. římské právo rozlišuje názvy podle názvu oprávněného – jsou to tzv. actiones bonae fidei

často byly označovány jako synallagmatické (ozn. se užívá i dnes)

reálné nepojmenované kontrakty a většina konsensuálních kontraktů (emtio-venditio, locatio conductio rei, locatio conductio operis, locatio conductio operatum, societas)

viz přednášky

námitky:

negativní podmínky odsouzení (exceptiones) – žalovaný u soudu nepopáral intenci, ale uváděl okolnosti, kt. žalobcův nárok omezovaly nebo i paralyzovaly

zvláštní význam měla exceptio doli – námitka zlého úmyslu – byla dvojí

námitky lze rozdělit na: námitky dilatorní (působí jenom určitý čas) a námitky peremptorní (působí trvale)

preskripce – upozorňovalo se jimi soudce na to, že nemá jednat o celém nároku, ale jen o jeho části

prescriptiones pro actore – ve prospěch žalobce

prescriptiones pro reo – ve prospěch žalovaného (např. obdoba dnešní námitky promlčení, kt. měl držitel provinčního pozemku uplatnit proti vlastníkovi, když ten svoje právo po dlouhou dobu neuplatňoval a potom podal na držitele žalobu)

interdikta – chránila držbu, vydával je praetor, byla dvojí: