Zpracované hlavní otázky

interdictum de vi, směřující proti užitému násilí, kt. byla nařizována tomu, kdo se zmocnil násilím držby pozemku, navrácení držby původnímu držiteli

interdictum de vi armata, směřující rovněž proti násilí, tady ovšem proti násilí mimořádné intenzity

dále existoval interdikt Quroum bonorum – ochrana praetorského dědice, mohl se jím domáhat vydání pozůstalostních věcí, interdikt účinný i proti civilnímu dědici, kt. musel poslechnout a až potom mohl použít svoji civilní žalobu

jedná se o zánik závazku bez uspokojení věřitele, což je především prominutí dluhu

realizuje se cestou smlouvy mezi dlužníkem a věřitelem, tato smlouva může mít nejrůznější kauzu

prominutí se musí provést stejnou formou, jakou byla obligace zřízena

hlavním formálním důvodem prominutí se stala akceptilace = stipulace „naruby“. Dlužník se věřitele ptal: „Máš splněno, to co jsem ti slíbil?“ a věřitel odpovídal „Mám“ – použitelná jen u závazků založených formální smlouvou

neformální způsob – actum de non petendo (úmluva nebude vymáhána) – dalo se použít u každé smlouvy, osvobozovalo dlužníka cestou procesní námitky

viz výcuc z výcucu

nejprve spojena jen s určitými typy obligačních vztahů (vyplývající z pachtovních smluv) – vývojový základ budoucího hypotekárního zástavního práva (charakteristické je, že držbu věci mohl věřitel získat až v době, kdy dospělá pohledávka nebyla splněna)

zástavním právem se tento vztah stal až praetorskou úpravou, která propachtovateli (zástavnímu věřiteli) propůjčila takovou ochranu, že jeho právo bylo skutečným věcným právem k věci cizí

praetorská úprava spočívala ve dvojstupňové ochraně věřitele

nejdříve byl jejím prostředkem salviánský interdikt, kt. nahradil svépomoc a kt. praetor umožnil propachtovateli získat držbu vnesených věcí

vyšším stupněm ochrany byla serviánská žaloba (actio Serviana)

věcná žaloba chránící propachtovatele proti třetím osobám, které by mu zastavené věci zadržovaly

později rozšířena na všechny vztahy, kdy zastavení věcí bylo ujednáno pouhou dohodou, aniž současně došlo k jejímu odevzdání věřiteli => změna názvu na actio quasi Serviana

-> základ hypotekárního práva se odloučil od pachtovních poměrů a stal se novou všeobecnou formou zástavního práva

ochrana z actio Serviana byla přiznána i věřitelům při ručním zástavním právu, takže i tyto vztahy získaly věcněprávní povahu

hypotekární zástavní právo bylo na rozdíl od ručního pružnější – dovolovalo, aby jedna věc byla zastavena k zajištění několika pohledávek