Dějiny literatury od starověku do 19. století PS.docx
Níže je uveden pouze náhled materiálu. Kliknutím na tlačítko 'Stáhnout soubor' stáhnete kompletní formátovaný materiál ve formátu PDF.
Svatá Kateřina byla oblíbenou světicí především u vyšších vrstev a vzdělanců. Ne náhodou byla patronkou artistické fakulty
pražské univerzity a oblíbenou světicí císaře Karla IV.
LEGENDA O PROKOPOVI (asi polovina 14. století) – je reprezentantem druhého typu legend, které byly jazykově i tematicky bližší
širším lidovým vrstvám. Dílo je veršované (přes 1000 veršů).
Legenda představuje osudy sv. Prokopa (kolem 985 – 1053) od jeho narození až po jeho smrt, hlavní pozornost je však věnována
jeho působení v sázavském klášteře, který založil a kde se stal prvním opatem benediktů. Legenda končí vypovězením německých mnichů
ze Sázavy, kteří předtím vypudili mnichy slovanského obřadu. Prokop je v legendě líčen jako asketický poustevník, dobrotivý opat a
lidumil. Současně je ale líčen jako ochránce Čechů před rozpínavostí cizinců, a tak se legenda tedy ryze náboženská látka, stává nositelkou
vlastenecké protiněmecké tendence.
další legendy tohoto období: legenda o sv. Dorotě, legenda o blahoslavené Anežce Přemyslovně
2. DRAMA
Podkladem pro české drama se staly latinské texty evangelií o událostech spojených s Kristovou smrtí a jeho vzkříšením. Tyto
výjevy byly předváděny nejlépe v kostelech a texty zpívali zprvu jen kněží. Ve 14. století byly některé části překládány do češtiny, aby
byly srozumitelné lidovému publiku. České pasáže však brzy přerostly původní latinský základ, přibývaly nové výjevy a na pomoc přišly
i osoby světské, učitelé a zejména žáci. Tato skutečnost téměř s určitostí rozhodla – světské osoby ve snaze bavit středověkou společnost
proměnily původní vážné téma hry a vystoupení se vzdálilo prvotním církevím obřadům (mnohdy dominoval nezávazný humor, text byl
čten lidovým jazykem). Není divou, že církev musela reagovat – nejprve byly hry vykázány z kostelů, později byly dokonce církví
zakazovány a stíhány.
Jednou z původně latinských her byla Hra tří Marií, které předváděla, kterak tři zbožné ženy, tři Marie, chtějí vonnými mastmi
pomazat mrtvé tělo Krista. Setkávají se však s andělem, který jim zvěstuje, že Kristus vstal z mrtvých.
MASTIČKÁŘ (polovina 14. století) – toto veršované drama, jež je zachováno jen ve zlomku, úzce souvisí s výše jmenovanou Hrou tří
Marií. Staročeský Mastičkář, jenž byl do této hry zařazován jako mezihra (interludium), se soustřeďuje na scénu z tržiště, kde Marie
nakupují masti, aby mohly nabalzamovat Kristovo tělo. Tato situace je rozváděna satiricky do podrobností – autor si v ní tropí rozpustilý,
místy však až vulgární výsměch ze středověkých „lékařů“ a jejich pochybného léčení. Děj Mastičkáře není komplikovaný: Mastičkářův
pomocník Rubín vychvaluje mistrovy léky, přitom se mu však vysmívá a vede neslušné řeči. Mastičkář Severín, aby dodal svému zboží
náležitý lesk, nechává vzkřísit mrtvého Izáka tím, že mu lije kvasnice na zadek.