Dějiny literatury od starověku do 19. století PS.docx

Roku 1412 se Jan Hus dostal do křížku i s králem. Jednalo se o to, že

Papež Jan XIII. potřeboval získat finanční prostředky na chystanou válku se svými
papežskými odpůrci, a tak po Evropě putovali prodavači odpustků. I v Praze si
každý mohl za své úspory koupit kus popsaného papíru, kterým se vykupoval
ze svých hříchů. Je zřejmé, že toto prachsprosté kramaření vyvolalo mezi příznivci
Husa bouři nevole. V Betlémské kapli začal Hus hřímat proti odpustkům a v Praze
došlo k akcím, které tuto lichvu zesměšňovaly. Tento moment však také znamenal
konec smířlivého vztahu mezi Husem a králem (ten měl z tohoto obchodu slíbenou
provizi). Jan Hus si svým nekompromisním postojem popudil proti sobě i některé
dřívější kolegy a přátele, papež nad ním vyhlásil nejvyšší stupeň klatby. Za téměř
bezvýchodné situace je nucen Hus ke konci roku 1412 opustit Prahu a žít ve
vyhnanství nejprve na Kozím Hrádku u Tábora a později na hradu Krakovec.

Jan Viklef (1324 – 1384) – profesor teologie na
univerzitě

v Oxfordu,

jeden

z největších

reformátorů v Evropě. Viklef volal nekompromisně
po návratu církve k prvotní chudobě a dokazoval, že
církev se odchýlila od učení a života prvotních
křesťanů. Kritizoval zejména všeobecnou zkaženost
mravů a hromadění majetku a honbu za penězi -
právě světský majetek způsobil úpadek církve.
Církev jako instituci Viklef neuznával, dokonce
tvrdil, že násilná vláda hamižných papežů není pro
křesťany závazná (papež byl označen za Antikrista).
Pravá církev má být neviditelná a jejím hlavním
znakem má být vzorný život. Důležité je pro věřící
to, co je napsáno v bibli, a co v ní není obsaženo, je
pouhým výmyslem kněží. To není třeba respektovat.

Vilkef šel ve svých názorech tak daleko,

že vyzýval stát, aby vyvlastnil církevní majetek a
donutil tak církev se vrátit k prvotnímu stavu. Ve
světské moci totiž spatřoval jedinou sílu, která je
schopna reformaci církve uskutečnit. Není divu, že
Viklef byl pronásledován a před upálením ho
zachránili jen známí a zejména vlivní přátelé včetně
anglické královské rodiny.

Přichází rozhodující chvíle. Římský král svolává na listopad
roku 1414 koncil do říšského města Konstanz (česky Kostnice).
Hlavním úkolem koncilu bylo vyřešit složitou situaci v církvi:
odstranit tedy stav, kdy existují 3 papeži, vypracovat pojetí
církevní reformy a projednat a posoudit věroučné otázky.
A právě sem patřil i ,,případ Hus“. Ten se vydal z Krakova
do Kostnice i s doprovodem, aby účastníky koncilu přesvědčil
o správnosti svých názorů na církev a její nápravu. Zpočátku
žil Jan Hus ve městě bezpečně, ale v prosinci 1414 byl uvězněn.
Odmítl podepsat (a tedy se k nim přiznat) soubor 45 Viklefových
článků - nepřijel přece do Kostnice diskutovat o oxfordském učenci,
ale o své pravdě a o české problematice. Všechny další výslechy se
odehrávaly dle jednoho naprogramovaného schématu - Husovi
nebyla dána jediná šance, aby mohl koncil zasvětit do zásad svého
učení, nebyla mu dána možnost diskutovat. Měl se pouze přiznat k
bludům a ty pak pokorně odvolat. Mezitím Hus těžce onemocněl,
dostal infekci, bolel nemocný žlučník. Co navíc, Zikmund zrušil
glejt, kterým zaručoval Husovi bezpečnost. Pak nastal v Kostnici zmatek – jeden z papežů uprchnul, nakonec byl zajat a odsouzen k
doživotnímu žaláři, sám koncil se málem rozpadl. Za Husa se přimlouval král Václav, dokonce i česká šlechta. Hus byl převezen do těžkého
žaláře na hrad Gottlieben a zde, přikován, strádal dalších deset týdnů. Na počátku června bylo Husovi umožněno veřejné slyšení (byla
celkem 3), ale jakmile chtěl cokoliv vysvětlit, byla jeho řeč přerušena. Chtělo se v podstatě jen jediné - aby Hus odvolal články ze svých
knih. Nakonec byl Husovi předložen k podpisu a k odvolání soupis 30 nejsmělejších vět. Ten odmítl, nemohl, zradil by nejen sebe, ale i
ty, které svým učením ovlivnil. Ještě 5. července 1415 se měl Hus vzdát jen těch článků, které sám přiznal - záporné stanovisko mělo za
následek odsvěcení Husa a po 247 dnech fyzického i duševního utrpení smrt na hranici dne 6. 7. 1415.