EKONOMIE

Druhý stupeň tvoří obchodní banky, které jsou v soukromém vlastnictví. Provádějí na trhu řadu operací, které můžeme rozdělit do tří skupin: operace aktivní (poskytování úvěrů), operace pasivní (přijímání vkladů) a operace zprostředkovatelské (převody depozitních peněz na účtech klientů). Kromě toho může banka zajišťovat vedení účtů, výměnu deviz a valut, poradenství ve finančních otázkách atd.

Centrální banka stanovuje obchodním bankám povinné rezervy na krytí vkladů (10 – 15 % z celkového množství vkladů). Zbývající peníze mohou banky půjčovat firmám a domácnostem. Dlužníci platí za půjčené peníze úrok. Úroková sazba je výnos z půjčených peněz.

3.3 Inflace

3.3.1 Teorie inflace

Termín inflace pochází z latinského slova inflatio, odvozeniny od inflare, což se dá přeložit do češtiny jako nafukovat nebo zvětšovat objem. Inflace byla pozorována už v době, kdy ekonomie jako věda ještě neexistovala. Pohyb cen směrem dolů byl v dějinách vždy krátký a slabý, pohyb nahoru naopak. Z historických pramenů například víme, že v Římě ve 3. století n. l. probíhalo nepřetržité zvyšování cen, čemuž se pokusil zabránit císař Dioklecián vydáním ediktu nařizujícího progresivní zdanění cen a mezd. Podobně v 16. století vzrostly ceny v Evropě asi třikrát, a to následkem přílivu drahých kovů z Nového světa.

Příznakem inflace je trvalé zvýšení cen, množství peněz v oběhu a snížení kupní síly peněz. Ke zjištění tohoto stavu se používá porovnání tzv. spotřebních košů (za měsíc nebo rok, takže mluvíme o meziměsíční a meziroční inflaci) v indexu spotřebitelských cen (retail price index - RPI). Přírůstek cenové hladiny se udává v procentech. Do spotřebního koše se zahrnují ceny přibližně 700 nejrůznějších výrobků a služeb.

Z kvantitativního hlediska rozeznáváme mírnou (plíživou) inflaci, pádivou inflaci a hyperinflaci. Při mírné inflaci (v rozsahu několika procent ročně, asi 5-6) lidé nepřestávají důvěřovat penězům, tempo růstu cen zpravidla nepřekračuje tempo růstu výroby. Při pádivé inflaci (od 10 do několika set procent) se lidé peněz zbavují, peníze ztrácejí svou kupní sílu. Hyperinflace je úplným rozpadem peněžního systému, při němž se přechází na naturální směnu nebo se užívá cizí měna. Učebnicový, nejčastěji uváděný příklad hyperinflace v Německu v letech 1921-23 přitom zdaleka nebyl v historii peněz nejhorší - inflace dosáhla "pouhých" 3,3 mil. %. V Zimbabwe v letech 2008-09 to bylo 231 mil. (země nakonec oficiálně přešla na užívání amerického dolaru a jihoafrického randu), v Zairu 1990-96 6,3 miliardy, v Řecku po 2. sv. válce 8,6 miliardy, v Jugoslávii 1993-95 5 kvadrilionů (1024), v Maďarsku 1945-46 4,2 kvintilionu (1030) %.

Příčiny inflace mohou být podle ekonomických teorií tři. Buď je to příliš vysoká poptávka (tzv. inflace poptávkového typu), kdy firmy nemohou vyrobit dostatečný objem zboží a zvýší jeho ceny (jednoduše řečeno příliš mnoho peněz pro příliš málo zboží) – situace ve Velké Británii v 80. letech 20. století, nebo vysoké náklady (tzv. inflace nákladového typu), kdy rostou ceny výrobních faktorů – 70. léta 20. století, tzv. období ropných šoků, nebo přílišný růst peněžní zásoby. V praxi je ovšem pravděpodobné, že se na vzniku inflace bude spolupodílet celá řada příčin.