Remarque---Na-západní-frontě-klid

puchýř. Myslíš, že vydrží až do zejtřka po službě? Když pojede v noci, viděli jsme ty boty -"

Albert se vrací. ,,O čem jste . . .?" ptá se.
,,Vyřízeno," řekne Műller jako závěrečné slovo. 
Vracíme se do baráků. Myslím na dopis, který musím zejtra psát Kemmerichově matce. Mrazí 

mě, chtěl bych vypít kalíšek kořalky. Műller trhá trávu a žvýká ji. Najednou odhodí malý Kropp 
cigaretu, vztekle ji zadupá, rozhlédne se kolem, s obličejem rozrušeným a rysy povolenými a 
blebtá: „Do prdele práce, do prdele."

Jdeme dál, dlouho. Kropp se upokojil, známe to, je to frontové jančení, každého to jednou 

chytí.

Műller se ho ptá: „Co ti vlastně Kantorek psal?" Kropp se směje: „Že prý jsme ocelová 

mládež,"

Všichni tři se vztekle smějeme. Kropp nadává; je rád, že může mluvit. -
Ano, tak myslí, tak myslí, ty statisíce Kantorku! Ocelová mládež. Mládež! Žádnému z nás 

není přes dvacet. Ale mládí? Mladí? Tomu už je dávno. Jsme staří lidé.

II:

Je to zvláštní pocit, myslím-li tak na to, že mám doma v zásuvce stolku ležet začaté drama 

„Saul" a haldu básní. Mnohý večer jsem nad tím ztrávil, dělali jsme skoro všichni něco takového; 
ale stalo se mi to tak neskutečným, že si to už nedovedu pořádně ani představit.

Od té doby, co jsme tu, je náš předešlý život odříznut, aniž jsme se o to nějak přičinili. 

Pokoušíme se mnohdy získat si o tom nějaký přehled nebo najít pro to vysvětlení, ale nedaří se 
nám to dost dobře. Právě nám, dvacetiletým, je všechno zvlášť nejasné, Kroppovi, Műllerovi, 
mně, nám, kterým Kantorek říká ocelová mládež. Všichni starší lidé jsou pevně spjati s tím 
předešlým, mají půdu pod nohama, mají ženy, děti, zaměstnání a zájmy, které jsou už tak pevné, 
zeje válka nemůže rozervat. Ale my, dvacetiletí, máme jen své rodiče a některý z nás nějaké to