Remarque---Na-západní-frontě-klid

Zatím co oni ještě psali a mluvili, my viděli už lazarety a umírání; zatím co označovali službu 

státu jako to největší, my už věděli, že strach před smrtí je silnější. Nestali jsme se proto ani 
buřiči, ani desertéry, ani zbabělci - všechny tyto výrazy měli tak snadno na jazyku, - milovali 
jsme svou vlast právě tak jako oni, a šli jsme při každém útoku kurážně do toho; - ale rozlišovali 
jsme ted', najednou jsme se naučili videt. A viděli jsme, že z jejich světa nezůstalo nic. Náhle 
jsme strašlivě osaměli; a musili jsme se s tím taky sami vypořádat. 

*    *    *

Než vyrazíme ke Kemmerichovi, balíme jeho věci; bude jich po cestě potřebovat.
 V polním lazaretu je hodně práce; páchne tarn jako vždy karbolem, hnisem a potem. Člověk 

je   z baráku   na   leccos   zvyklý,   ale   tady   by   ti   přec   jen   mohlo   přijít   na   nic.   Ptáme   se   po 
Kemmerichovi; leží v jednom sále a uvítá nás slabým úsměvem radosti a bezmocným rozčilením. 
Co ležel v bezvědomí, ukradli rnu jeho hodinky.

Műller potžásá hlavou: ,,Já ti vždycky říkal, že nemáš tak pěkné hodinky nosit."
Műller je trochu nemotora a tvrdohlavec. Jinak by držel hubu, poněvadž každý vidí, že 

Kemmerich už z toho salu nevyjde. Dostane-li opět hodinky či nedostane, je docela Ihostejné, 
nanejvýš že bychom je mohli poslat jeho rodině.

,,Jak se ti daří, Frantíku?" ptá se Kropp. Kemmerich svěsí hlavu. ,,Ujde to - mám jen zatracené 

bolesti v noze."

Díváme se na jeho pokrývku. Jeho noha leží pod drátěným košem, přes ni tlustě leží svrchnice. 

Kopám Műllera do holeně, nebot' by byl s to Kemmerichovi říci to, co nám sanit'áci říkali už 
venku: že Kemmerich už nohu nemá. Amputovali rnu ji.