Remarque---Na-západní-frontě-klid

Vypadá strašlivě, je žlutý a bledý, v obličeji má už cizí črty, které tak dobře známe, poněvadž 

jsme je už stokrát viděli. Nejsou to vlastně žádné črty, jsou to spíše známky. Pod kůží už netepe 
život; je vytěsněn na sám okraj těla, z vnitřku se propracovává smrt, oči ještě ovládá. Tu teď leží 
náš kamarád Kemmerich, který ještě nedávno pekl s námi koninu a krčil se s námi v granátových 
jámách; je to ještě on, a přec už to není on, jako fotografická deska, na niž exponovali dva 
snímky. I jeho hlas zní jako popel.

Myslim na to, jak jsme tenkrát odjížděli. Jeho matka, dobrá, tlustá žena, ho provázela na 

nádraží.  Neustále plakala, její obličej byl zduřený a oteklý. Kemmerich se proto styděl, neboť 
měla ze všech nejmíň kuráže, a rozplývala se doslova v tuku a vodě. Při tom si vyhlídla právě 
mne, brala mě znovu a znovu za ruku a úpěnlivě mě prosila, abych tam venku dával na Frantíka 
pozor. Měl ovšem taky obličej dítěte a tak měkké kosti, že dostal už za čtyři neděle, co nosil 
tornu, plochá chodidla. Ale jak lze v poli dávat na někoho pozor!

„Tak ted tedy přijdeš aspoň domů," povídá Kropp, „na dovolenou bys musil čekat nanejmíň 

ještě tři, čtyři měsíce."

Kemmerich kývá. Nemohu se klidně dívat na jeho ruce, jsou jako vosk. Pod nehty sedí špína 

zákopů, je modročerná a vypadá jako jed. Napadá mi, že tyhle nehty budou, až Kemmerich už 
nebude dýchat, růst dál, dlouho ještě, strašidelné sklepní rostliny. Vidím v duchu obraz: kroutí se 
jako vývrtky a rostou a rostou a s nimi i vlasy na rozpadávající se lebce, jako tráva z dobré půdy, 
právě tak jako tráva, jak je to jen možné? Műller se shýbá. ,,Přinesli jsme ti věci, Frantíku." 
Kemmerich ukazuje rukou. ,, Dejte je pod postel." Miiller je tam dává. Kemmerich začíná zase o 
hodinkách. Jak ho máme upokojit, abychom nevzbudili jeho nedůvěru?