Remarque---Na-západní-frontě-klid

děvče. To není mnoho, neboť v našem věku je vliv rodičů nejslabší a děvčata ještě nepřevládají. 
Nad to jsme toho neměli moc; trochu snění, trochu diletantských zálib a školu; dál náš život ještě 
nesahal. A z toho nezbylo nic.

Kantorek by řekl, že jsme stáli právě na prahu života. Tak nějak to taky je. Nezapustili jsme 

ještě kořenů. Válka nás vyplavila. Pro ty druhé, starší, je přerušením, mohou myslit za ni. Ale my 
jsme jí strženi a nevíme, jak to vlastně skončí. Víme prozatím jen tolik, že jsme podivně a 
těžkomyslně zhrubli, ač ve skutečnosti už ani nejsme tak často smutni.

Jestliže by Műller dostal rád Kemmerichovy boty, nejeví proto méně účasti, než někdo, kdo 

bolestí   se   na   to   neopováží   ani   myslet.   Kdyby   ty   boty   Kemme-
richovi něco pomohly, běžel by Míiller raději bosky přes ostnatý drát, než by uvažoval, jak je 
dostat. Takto ale jsou boty něčím, co s Kemmerichovým stavem naprosto nesouvisí, zatím co jich 
Műller může dobře potřebovat. Kcmmerich umře, ať je dostane ten nebo onen. Proč by je tedy 
Muller neměl hlídat, má přec na ně větší právo, než nějaký sanifák! Až bude Kemmerich mrtev, 
bude pozdě. Právě proto tedy na ně Muller číhá už teď.

Ztratili jsme smysl pro jiné souvislosti, poněvadž jsou umělé. Pro nás platí a mají váhu jenom 

fakta. A dobré boty jsou vzácnost.

*    *    *

Dříve bylo i to jiné. Když jsme Šli k okresnímu velitelství, byli jsme ještě třídou dvaceti 

mladíků, která se dala, mnozí po prvé, ze zpupnosti společně oholit, než vkročila na kasárenský 
dvůr. Neměli jsme žádných pevných plánů do budoucnosti, myšlenky na kariéru a povolání byly 
jen u málokterých prakticky tak určité, aby mohly vytvářet životní formu; zato jsme však byli 
plni nejasných ideí, které životu a dokonce i válce propůjčovaly v našich očích idealisovaného a 
téměř romantického charakteru.