Remarque---Na-západní-frontě-klid

Leží chvíli tiše, pak říká: ,,Můžeš vzít Műllerovi mé šněrovací boty."
Kývám a přemýšlím, co mu mohu ještě říci, aby ho to povzbudilo. Jeho rty jsou smazány, jeho 

ústa se zvětšila, zuby vyčnívají jako by byly z křídy. Maso taje, čelo se klene ostřeji, lícní kosti 
jsou vysunuty. Kostra se propracovává na povrch. Oči už zapadají. V několika hodinách bude po 
všem.

Není první, kterého tak vidím; ale rostli jsme spolu; a to je vždycky jen přec něco jiného. 

Opisoval jsem od něho komposice. Nosíval obyčejně do školy hnědý oblek s pásem a ten oblek 
se na rukávech blýskal, jak byl odřený. Byl také jediný z nás, který uměl veletoč na hrazdě. Vlasy 
mu padaly do obličeje jako hedvábí, když jej dělal. Kantorek se jím proto chlubil. Ale cigarety 
nesnášel. Jeho kůže byla velmi bílá, bylo v něm něco dívčího.

Dívám se na své boty. Jsou neforemné a ztvrdlé, kalhoty jsou do nich zastrčeny; když vstanu, 

vypadám v těch širokých rourách tlustě a mohutně. Ale když se jdem koupat a svlékneme se, 
máme rázem opět štíhlé nohy a štíhlé plece. Nejsme pak už vojáky, ale jsme skoro chlapci, že by 
člověk nevěřil, že uneseme tornu. Je na nás podivuhodný pohled, jsme-li nazí; pak jsme civilisty 
a cítíme skoro jako civilisté.

Frantík Kemmerich vypadal při koupání malý a štíhlý jako dítě. Ted tu leží, proč pak jen? Měli 

by vodit celý svět kolem této postele a říkat: To je Frantík Kemmerich, devatenáct a půl roku, 
nechce umřít. Nenechte ho umřít!

Myšlenky se mi matou. Ten vzduch, plný karbolu a snětí, plní plíce hlenem, je jako hustá kaše, 

která dusí.

Tmí se. Kemmerichův obličej bledne, odráží se od podušek a je tak průsvitný, že se až třpytí.