Remarque---Na-západní-frontě-klid

paždí dva chleby a v ruce krvavý pytel na písek, v kterém je teď konina.

Artilerákovi vypadne fajfka z huby. Ohmatává chleba. „Opravdu, opravdický chleba a ještě 

teplý."

Kat už dál o tom nemluví. Má chleba a na ostatním mu nezáleží. Jsem přesvědčen, kdyby ho 

vyložili v poušti, že by sehnal za hodinu večeři z datlí, pečeně a vína.

Prohodí krátce k Haiovi: „Naštípej dříví." Potom vytáhne zpod kabátu pánev a vyndá z kapsy 

hrst soli a kolečko sádla; myslel na všecko. Haie rozdělá na podlaze oheň. Tmavou halou továrny 
to praská. Lezeme se slamníků.

Artilerák kolísá. Rozvažuje, má-li se pochvalně vyslovit, aby snad na něho taky něco zbylo. 

Ale Katczinský ho nevidí, pro něho vůbec neexistuje. Tu s klením odmázne.

Kat zná způsob, jak uvařit koninu do měkka. Nesmí hned na pánev, to by ztvrdla. Musí se 

předem v trošce vody povařit. Sedíme se svými noži na bobku v kruhu a cpeme se.

To je Kat. Kdyby v nějaké krajině za celý rok jen v průběhu jediné hodinky bylo možno sehnat 

něco k jídlu, přišel by přesně v tu hodinu, nasadil by si čepici, vyšel by, šel by rovnou jako podle 
kompasu k tomu a našel by to. Najde všechno; když je chladno, kamínka a dříví, seno a slámu, 
stoly, židle, především ale žrádlo. Je to přímo záhada, skoro člověk by myslel, že to čaruje ze 
vzduchu. Jeho vrcholný kousek jsou čtyři krabičky humrů. Ovšem, že bychom měli místo toho 
raději přepouštěné sádlo.

*    *    *

Usadili jsme se na sluneční straně baráku. Páchne to dehtem, létem a zpocenými nohami.
Kat sedí vedle mne, neboť se rád baví. V poledne jsme cvičili hodinu salutování, poněvadž 

Tjaden nedbale zasalutoval nějakému majorovi. To Katovi nejde z hlavy. Prohlašuje: „Dej si 
pozor, prohrajeme válku, poněvadž umíme moc dobře salutovat."