Remarque---Na-západní-frontě-klid

stejně časně ráno odjedeme.

Věděli jsme, v které hospodě každý večer sedává. Když šel odtamtud do kasáren, musil projít 

temnou, nezastavenou ulicí. Tam jsme na něho číhali za hromadou kamení. Měl jsem s sebou 
cíchu. Třásli jsme se očekáváním, zda půjde sám. Konečně jsme slyšeli jeho krok, který jsme 
přesně znali, slyšeli jsme ho dost často ráno, když se dveře rozletěly a řvalo se:

„Vstávat".
„Sám?" - šeptal Kropp.
„Sám!" - Plížil jsem se s Tjadenem kolem hromady. Tu už se blýskala přezka na jeho opasku. 

Himmelstoss byl, jak se zdálo, trochu nachmelen; zpíval. Šel kolem nás bez nejmenší potuchy.

Chytili jsme cíchu, potichu jsme vyskočili, přehodili jsme mu ji zezadu přes hlavu, strhli jsme 

ji dolu, takže tam stál jako v bílém pytli a nemohl zdvihnout ruce. Zpěv odumřel.

V nejbližším okamžiku byl u toho Haie Westhus. Roztaženýma rukama nás odhodil, aby byl 

první. Postavil se požitkářsky do příslušné posice, zdvihl ruku jako stěžeň na signalisování s dlaní 
jako lopata na uhlí a zasadil bílému pytli ránu, že by zabil vola.

Himmelstoss se překulil, přistál o pět metrů dál a začal řvát. Postarali jsme se i o to, neboť 

jsme   měli   s sebou   podušku.   Haie   přisedl   na   bobeček,   dal   si   podušku   na   kolena,   chytil 
Himmelstosse tam, kde byla hlava, a vmáčkl mu ji do podušky. Hned byl tlumenější v tónu. Haie 
ho nechal tu a tam nalokat se vzduchu, tu vyrazil z chroptění nádherný jasný výkřik, který hned 
zas zjemněl. Nyní rozepjal Tjaden Himmelstossovi šle a stáhl mu kalhoty. Klepačku držel při tom 
pevně v zubech. Pak se zvedl a dal se do toho.

Byl   to   podivuhodný   pohled:   Himmelstoss   na   zemi,   nad   ním   Haie,   držící   jeho   hlavu   na