Remarque---Na-západní-frontě-klid

rozžehovat a proto kodrcáme, div že nevyletíme z vozu. To nám ale nenahání strachu. Co se 
může stát; zlomená ruka je lepší než díra do břicha a mnohý si přímo přeje získat takovou 
příležitost dostat se domů.

Vedle nás jedou dlouhou řadou muniční kolony. Spěchají, neustále nás předjíždějí. Házíme jim 

vtipy a oni odpovídají.

Je vidět zeď, patří k nějakému domu, který leží stranou silnice. Natahuji uši. Mýlil bych se? 

Zase slyším zřetelně husí kejhání. Kouknu na Katczinského - Katczinský na mě; rozumíme si. 
„Kate, slyším tu nějakého aspiranta na pekáč."

Kývá. „Udělá se to, až budeme zase zpět. Mám to tu v evidenci."
Přirozeně, že to Kat má v evidenci. Zná jistě každou husí tlapku v okruhu dvaceti kilometrů.
Vozy dostihují oblasti artilerie. Posice děl jsou maskovány proti pohledu z letounů větvemi, 

jako k nějaké vojenské slavnosti „pod zelenou". Tyto besídky by vypadaly vesele a pokojně, 
kdyby nebyla jejich obyvateli děla.

Vzduch je těžký kouřem děl a mlhou. Chutnáme na jazyku trpký čoud prachu. Výstřely duní, 

až   se   vozy   chvějí,   ozvěna   burácí   rachotivě   za   nimi,   všechno   kolísá.   Naše   obličeje   se 
nepozorovatelně mění. Nejdeme sice do zákopů, jen kopat, ale na každém obličeji teď stojí: tady 
je fronta, jsme v její oblasti. Není to ještě strach. Kdo jel dopředu tak často jako my, ten má 
tvrdou kůži. Jen mladí rekruti jsou rozčileni. Kat je poučuje: „To byla třicetapůlka. Poznáte to 
podle

výstřelu:

-

hned

přijde dopad."

Ale temný hluk dopadu k nám nedoléhá. Utápí se v brumlání fronty. Kat poslouchá: „Dnes v 

noci bude maso."