Remarque---Na-západní-frontě-klid

*    *    *

Mně je fronta příšerným vírem. Už daleko od jeho středu, v tiché vodě, cítíš jeho savou sílu, 

která tě přitahuje pomalu, neodvratně, bez velkého odporu.

Ale ze země, ze vzduchu k nám proudí obranné síly, - nejvíce ze země. Nikomu není země 

tím, čím je vojáku. Když se na ni tiskne, dlouze, pevně, když se do ní hluboko vrývá obličejem i 
údy ve smrtelném strachu před ohněm, tu je jeho jediným přítelem, jeho bratrem, jeho matkou, 
stená svůj strach a své výkřiky jí, mlčelivé a skryté, země je přijímá, pustí ho zase k novým desíti 
sekundám běhu a života, chytí ho zase, mnohdy navždy.

Země - země - země!
Země plná vln a děr, do nichž se člověk může vrhnout a schoulit! Země, to tys nám dávala v 

křeči  hrůzy, ve  vystříknutí  zmaru,  v smrtelném  řevu  explosí  nesmírnou protivlnu  vyhraného 
života! Divá bouřka skoro na hadry roztrhaného bytí tekla od tebe zpětným proudem skrze naše 
ruce, takže, my zachránění, jsme se do tebe zahrabávali a zakusovali v němém, úzkostném štěstí 
přežité minuty!

Při prvním zadunění granátu je odhozena část našeho života jedním rázem o tisícovky let zpět. 

Vede   nás,   bdí   nad   námi   a   ochraňuje   nás   pud   zvířete.   Je   podvědomý,   rychlejší,   bezpečnější, 
neklamnější než vědomí. Nelze si to vysvětlit, člověk jde a nemyslí na nic - najednou leží v 
nějaké proláklince terénu, a přes něj stříkají střepiny; - ale člověk si nemůže vzpomenout, že 
slyšel granát letět nebo že ho napadlo lehnout. Kdyby se měl na to spolehnout, byl by už dávno 
hromádkou rozházeného masa. To, co nás strhlo a zachránilo, aniž víme jak, to bylo něco jiného, 
jasno-vidné větření v nás. Kdyby toho nebylo, nebylo by už ani človíčka od Flander až po 
Vogézy.