Remarque---Na-západní-frontě-klid

Posloucháme všichni. Fronta je neklidná. Kropp povídá: „Tommyové už střílejí."
Výstřely je zřetelně slyšet. Jsou to anglické baterie vpravo od našeho sektoru. Začínají o 

hodinu dříve. U nás začínají punktum v deset hodin.

„Co jim to napadá," volá Műller, „asi jim jdou hodinky o hodinu napřed."
„Bude maso, povídám vám, cítím to ve všech kostech." Kat vystrkuje ramena.
Vedle nás duní tři výstřely. Ohňový paprsek střílí šikmo do mlhy, děla bručí a halasí. Mrazí nás 

a jsme rádi, že zejtra ráno budeme zase ve svých barácích.

Naše obličeje nejsou ani bledší ani červenější než jindy; nejsou ani napjatější ani povolenější, 

a přec jsou jiné. Cítíme, že do naší krve je zapojen kontakt. To není žádná metafora; to je fakt. To 
fronta,  vědomí  fronty  vyvolává  tento  kontakt.  V  okamžiku,  kdy  sviští  první  granáty,  kdy  je 
vzduch trhán výstřely, náhle vjede do našich žil, do našich rukou jakési schoulené očekávání, 
číhání, stav zostřené bdělosti, jakási pružnost smyslů. Tělo je jedním rázem v plné pohotovosti.

Často se mi zdá, jako by to na nás neslyšným kmitáním přeskakoval sám otřásaný, vibrující 

vzduch sám; nebo jako by to byla sama fronta, která vyzařuje elektřinu, jež mobilisuje neznámé 
konečky nervů.

Je   to   pokaždé   totéž:   jedeme   a   jsme   rozbručení   či   dobře   naložení   vojáci;   pak   přijdou 

artileristické posice a každé slovo našich hovorů má změněný zvuk.

Když Kat stojí před baráky a řekne: „Bude maso" tak je to právě jen jeho mínění, a dost; ale 

když to řekne tady, má ta věta ostrost bajonetu v noci při měsíci, prořízne hladce myšlenky, je 
blíž a mluví jakýmsi temným významem k tomu nepovědomému, co se v nás probudilo: „bude 
maso". Snad se to chvěje a sbírá k obraně to, co v nás žije nejvnitrnějšího a nejtajemnějšího.