Remarque---Na-západní-frontě-klid

„Musejí napřed odnést lidi," povídá Kat.
Vstaneme a hledáme, kde to je. Jestli ta zvířata uvidíme, snáz to sneseme. Meyer má u sebe 

polní kukátko. Vidíme temnou skupinu sanifáků s nosítky a černá větší klubka, která se pohybují. 
To jsou ranění koně. Ale ne všichni. Několik jich běží tryskem dál, skácí se a zase pádí. Jednomu 
koni to roztrhlo břicho, střeva mu hluboko vyhřezla. Zamotá se do nich a klesá, ale opět vstane. 
Detering strhne pušku a míří. Kat muji srazí. ,,Zbláznil ses?" Detering se chvěje a hodí pušku na 
zem.

Posadíme se a zacpáváme si uši. Ale ten strašlivý nářek a sténání a bědování všecko proniká, 

všudy proniká.

My, jak tu jsme, už něco sneseme. Ale tady z toho nám vyráží pot. Chce se nám vstát a utéci, 

zcela lhostejno kam, jen abychom už neslyšeli ten křik. A při tom to nejsou lidé, ale jenom koně.

Z   tmavého   klubka   se   odlučují   opět   nosítka.   Pak   zarachotí   jednotlivé   rány.   Klubka   sebou 

škubají a lehají. Konečně! Ale ještě není konec. Ti lidé se nemohou dostat k poraněným zvířatům, 
která úzkostně pobíhají, nesouce všecku bolest v široce rozevřených tlamách. Jedna z postav 
kleká, rána - kůň klesá, - ještě jeden. Poslední se vzepře na přední nohy a točí se do kolečka jako 
vlček, točí se sedmo na vzepřených předních nohách do kola, má patrně roztříštěný hřbet. Voják 
běží k němu a zastřelí ho. Pomalu, pokorně sesouvá se to na zem.

Dáme ruce od uší. Křik oněměl. Jen ve vzduchu visí ještě táhlý, umíravý vzdech. Pak jsou tu 

zase jen rakety, zpívající granáty a hvězdy - a je to skoro podivuhodné.