Remarque---Na-západní-frontě-klid

Kývám. „Ano, Kate, měli bychom vzít revolver."

„Dej sem," říká a zůstává stát. Vidím, že je rozhodnut. Ohlížíme se, ale nejsme už sami. Před 

námi se shromažduje nějaký hlouček, z jam a příkopů vylézají hlavy.

Přinášíme nosítka.
Kat potřásá hlavou. ,,Takoví mladí chlapci." Opakuje: „Takoví mladí, nevinní chlapci." 

*    *    *

Naše ztráty jsou menší, než jsme předpokládali: osm mrtvých a šest raněných. Byl to jen 

krátký   dělo   střelecký   přepad.   Dva   z   našich   mrtvých   už   leží   v jednom   z   roztržených   hrobů; 
potřebujeme je jen zaházet.

Vracíme se. Mlčky, husím pochodem, kulhá muž za mužem. Raněné odnášejí na obvaziště. 

Ráno je kalné, saniťáci běhají s čísly a cedulkami, ranění vrní.

Začíná pršet.
Za hodinu dospějeme k vozům a vylezeme na ně. Je tu ted víc místa než prve.
Déšť sílí. Rozvinujem celty a dáváme šije přes hlavy. Voda na ně bubnuje. Po stranách tekou 

dešťové nitě. Vozy pleskají skrze díry silnice a my se kolébáme ve spánku sem a tam.

Dva muži na předku vozu mají dlouhé tyče s vidlicí nahoře. Dávají pozor na telefonní dráty, 

visící tak nízko přes silnici, že by nám mohly utrhnout hlavu. Oba je včas tyčemi zachycují a 
zvedají přes nás. Slyšíme jejich volání: „Pozor-drát", a v polospánku se shýbáme do dřepu a zase 
vztyčujem.

Vozy se monotónně kývají, monotónní je volání, monotónně řine se déšť. Řine se na naše 

hlavy, nahlavy těch mrtvých tam vpředu, na' tělo malého rekruta s ranou, která je příliš veliká pro 
jeho kyčli, řine se na hrob Kemmerichův, řine se na naše srdce.

Někde zahučí explose. Trhneme sebou, oči jsou napjaty, ruce se zase hotoví přenést těla přes