Remarque---Na-západní-frontě-klid

Všichni mlčí. Obraz je příliš krásný. Mráz nám běží po těle. Konečně se Műller vzmuží a 

zeptá se:

„A potom?"
Pausa. Pak prohlásí Haie trochu poťouchle: „Kdybych to byl dotáh až na kaprála, dal bych si 

nalejt a sloužil bych dál."

„Ty jsi ale vůl, Haie," povídám.
Haie odpovídá klidně otázkou: „Kopals už někdy rašelinu? Zkus to." Při těch slovech vytáhne 

z holínky lžíci a hrábne do Albertovy misky.

„Horší než kopat zákopy v Ghampagni to taky nemůže být," namítám.
Haie žvýká a šklebí se: „Ale trvá to trošku dýl.A pak se při tom nemůžeš ulejvat."

„Ale, člověče, Haie, doma je to přece lepší."
„Tak částečně, částečně," říká a zahloubá se s otevřenými ústy do svých úvah.

Z jeho rysů si můžeš přečíst, o čem přemýšlí. Je v tom bídná chajda z rašeliny, je v tom těžká 

práce v žáru stepi od časného rána až do večera, je v tom skrovná mzda, jsou v tom špinavé hadry 
čeledína - -

„V míru nemáš na vojně žádné starosti," sděluje nám, „každý den máš svou menáž, jinak 

uděláš randál, máš svou postel, každý týden čisté prádlo jako baron, děláš svou poddůstojnickou 
službu, máš krásnou uniformu; večer jsi svým pánem a jdeš do hospody."

Haie je neobyčejně pyšný na svou myšlenku. Je do ní zamilován. „A když si odkroutíš svých 

dvanáct let, zaopatří tě někde a staneš se hajným. Celičký den se můžeš jen procházet." Potí se při 
pomyšlení na budoucnost. „Představ si, jak tě pak budou traktýrovat. Tady koňak, tam skleničku 
piva.

S

hajným

chce

být

každý

za

dobře."

„Z tebe nebude nikdy kaprál, Haie," namítne Kat. Haie se na něho zaraženě podívá a mlčí. V jeho 
myšlenkách jsou teď asi jasné podzimní večery, neděle na stepi, vesnické zvony, odpůldne a noci 
s děvčaty, svítky z pohankové krupice s velkými špekovými oky, bezstarostné hodiny prožvaněné 
při džbánku.