Remarque---Na-západní-frontě-klid

toho máš?

Myslím, že se vůbec nevrátíme." 
„Když tak o tom přemýšlím, Alberte," povídám po chvíli a válím se na zádech, „tak by se mi 

chtělo, když slyším slovo mír a kdyby to tak opravdu bylo, udělat něco neslýchaného, tak mi to 
stoupá do hlavy. Víš, něco, co by stálo za to, že jsme se tady v tomhle váleli. Jenom že si neumím 
nic představit. Co se mi zdá možné, víš, ten celý krám s povoláním a studiem a platem a tak dál - 
to je mi k z blití, poněvadž to tu už bylo odjakživa a je to protivné. Nenapadá mi nic – nenapadá 
mi nic, Alberte." Najednou se mi zdá, že je všecko zoufalé a bez vyhlídky.

Kropp taky o tom přemýšlí. „S námi se všemi bude  vůbec zle. Jestli pak se tam doma vlastně 

o to starají? Dva roky střílení a ručních granátů, ty pak nesvlíkneš jen tak, jako punčochu."

Souhlasíme, tak že se vede každému; nejenom nám tady; všude, každému, kdo je v stejné 

situaci, tomu míň, tomu víc. Je to obecný osud naší generace. 

Albert   to  

vysloví.

  ,,

  Válka

  nás   pro

  všecko

  zkazila."

Má pravdu. Nejsme už mládeží. Nechceme už brát svět útokem. Jsme uprchlíci. Prcháme sami 
před sebou. Před svým životem. Bylo nám osmnáct let a začínali jsme milovat svět i život; musili 
jsme na to střílet. První granát, který dopadl, trefil naše srdce. Jsme vyloučeni z toho, co pracuje, 
snaží se, pokračuje. Už na to nevěříme, věříme na válku.

*    *    *

Do kanceláře vjel život. Zdá se, že Himmelstoss ji zalarmoval. V čele běží tlustý šikovatel. Je 

skoro komické, že všichni aktivní šikovatelé jsou tlouštíci. Za ním jde Himmelstoss plana touhou 
po pomstě. Jeho holinky lesknou se na slunci.