Remarque---Na-západní-frontě-klid

*    *    *

Když od nich odcházíme, zeptá se Kat: „Co bys tak říkal pečené huse?"

„To by nebylo tak zlé," shledávám.
Vylezeme na muniční kolonu. Jízda stojí dvě cigarety. Kat si přesně zapamatoval místo. Stáj 

patří plukovnímu štábu. Rozhodnu se, že husu přinesu, a Kat mne instruuje. Stáj je za zdí, 
zavřena jenom kolíkem.

Kat mi nastaví ruce, opřu se nohou a lezu přes ohradu. Kat dělá zatím zeď.

Zůstanu několik minut stát, aby si oči zvykly na tmu. Pak rozeznám stáj. Potichu se k ní 

připlížím, nahmatám kolík, vytáhnu jej a otevřu dveře.

Rozeznávám dvě bílé skvrny. Dvě husy, to je chyba:
chytnu jednu a druhá bude řvát. Tedy obě – když to udělám rychle, tak to půjde.
Přiskočím jediným skokem. Chytnu jednu a v okamžení druhou. Tluku jako blázen jejich 

hlavama o zeď, abych je omráčil. Ale nedal jsem do toho asi dost síly.

Bestie syčí a bijou kolem sebe pazourky i křídly. Bojuji rozhořčeně, ale taková husa má, sakra, 

sílu. Cloumají mnou, až se potácím. Ty bílé hadry jsou ve tmě hrozné, mé ruce jakoby dostaly 
křídla, mám skoro strach, že se vznesu k nebesům, jako bych měl v prackách dva upoutané 
balony.

A v tom už začne křik; jeden z těch krků polapil dech a kejhá jako budíček. Než se rozhlédnu, 

nahrne se sem něco z venku, dostanu ránu, ležím na zemi a slyším zuřivé vrčení. Pes. Podívám se 
stranou; vtom mi už rafne po krku. Ležím hned zas tiše a mačkám především bradu k límci.

Je to doga. Trvá to věčnost, než se skrčí a posadí vedle mne. Ale jak se pokusím o pohyb, vrčí. 

Uvažuju. To jediné, co mi zbývá, je dostat se k svému revolveru. Na každý způsob musím odtud, 
než přijdoulidé.

Centimetr po centimetru posunuju ruku. Mám dojem, že to trvá celé hodiny. Vždycky tichý