Remarque---Na-západní-frontě-klid

námi někdo leží. Zastavujeme se, jen Kropp s raněným jdedál.

Ten, jenž leží na zemi, je nějaký rekrut. Jeho kyčle je zakrvácena; je tak vyčerpán, že sahám 

po čutoře, kde mám rum s čajem.

Kat mi zadrží ruku a nakloní se nad ním: „Kam tě to chytlo, kamaráde?"

Koulí očima, je příliš slabý, aby mohl odpovědět. Rozřízneme opatrně kalhoty. Sténá. „Tiše, 

tiše, bude ti líp."

Má-li ránu do břicha, nesmí pít. Nedávil a to je dobře. Obnažujeme kyčli. Je to jediná kaše 

z masa a úlomků kostí. Je zasažen kloub. Ten chlapec nebude už nikdy chodit.

Otírám mu navlhčeným prstem spánky a dávám mu lok. Do jeho očí přichází pohyb. Teď 

teprve vidíme, že i jeho pravá paže krvácí.

Kat roztřepí dvě obinadla tak široko jak jen možno, aby přikryla ránu. Hledám plátno, abych 

je ovinul. Nemáme už žádné, proto rozříznu raněnému nohavici ještě dál, abych použil kousek 
jeho podvlékaček na obvaz. Ale nemá je. Dívám se na něho pečlivěji: je to ten bělohlávek od 
prve.

Kat mezitím vytáhl z kapes nějakého mrtvého ještě jedno obinadlo, které přikládáme opatrně 

kolem. rány. Povídám mladíkovi, který se na nás nepřetržitě dívá: „Půjdem ti pro nosítka."

Tu otevře ústa a šeptá: „Tady zůstat."
Kat povídá: „Vždyť zas hned přijdem. Jdeme ti pro nosítka."
Nelze rozeznat, zda pochopil; kňourá jen za námi jako dítě: „Nechoďte pryč."
Kat se ohlédne a šeptá: „Co říkáš - vzít jednoduše revolver, aby to přestalo?"

Rekrut sotva vydrží transport, a může to s ním trvat nanejvýš ještě několik dní. Ale to vše až 

potud, nebude nic proti té době, než umře. Teď je ještě omámen a nic necítí. Za hodinu bude z 
něho vřeštící uzílek nesnesitelných bolestí. Dni, které ještě bude žít, budou mu jedinou vzteklou 
bolestí. A komu to prospěje, bude-li je ještě mít či ne.