Remarque---Na-západní-frontě-klid

Detering jde a nadává: „Rád bych věděl, čím ti jsou vinni!" Ještě jednou se k tomu vrátí. Jeho 

hlas je rozrušen, zní téměř slavnostně, když prohlašuje:

„To vám říkám, největší sprostota je to, že posílají do války zvířata."

*    *    *

Vracíme se. Je na čase dostat se k našim vozům. Obloha o poznání zjasněla. Tři hodiny ráno. 

Vítr je svěží a chladný, popelavá hodina šediví naše obličeje. Tápeme husím pochodem skrze 
zákopy a jámy a dostáváme se zase do mlžnatého pásma. Katczinský je nepokojný, to je špatné 
znamení.

„Co je ti, Kate?" ptá se Kropp.
„ Chtěl bych, abychom byli už doma." Doma – to myslí baráky.

„Už to nebude dlouho trvat. Kate."

Je nervósní. „Nevím, nevím."
Přicházíme do spojovacího zákopu a potom na luka. Vynořuje se lesík; známe tu každý metr. 

To je už hřbitov myslivců s pahrbky a černými kříži.

V tom okamžiku to za námi zafičí, bubří, zapraská, hřmí. Skrčili jsme se - sto kroků před námi 

vystříkne ohnivý mrak.

V příští minutě, pod druhou explosí stoupá pomalu kus lesa nad vršky stromů, tři, čtyři stromy 

plují s ním a lámou se při tom na kusy. A už sem syčí jako ventily kotlů další granáty - těžký 
oheň.

„Kryt!" řve někdo. „Kryt!"

Luka jsou plochá, lesík je příliš daleko a nebezpečný; není jiného krytu krom hřbitova a hrobů. 

Vklopýtáme tam po tmě, každý se přilepí k nějakému hrobu, jako by ho tam připlivli.

Právě v poslední vteřinu. Tma šílí. Kusy tmy černější než noc valí se s ohromnými hrby na nás 

a přes nás. Ohně výbuchů blýskají hřbitovem. Východisko nikde. Odvažuji se pohledět v blescích 
granátů na luka. Jsou jako rozbouřené moře, dlouhé a úzké plameny explodujících střel vystřikují 
jako fontány. Je vyloučeno, aby tím někdo prošel.