Remarque---Na-západní-frontě-klid

zadek, ne z blbosti, ale z dobrého uvážení, neboť to je nejvyšší bod. I když je tam hodný kus 
masa, rány tam jsou zatraceně bolestivé, kromě toho musí člověk celé měsíce ležet v lazaretu na 
břiše a potom velmi pravděpodobně kulhat.

Někam to silně uhodilo. Mezi dopady je slyšet křik. Konečně nastane klid. Oheň se přes nás 

přehnal a leží nyní na posledních liniích reserv. Odvážíme se vyhlédnout. Rudé rakety kmitají 
vzduchem. Pravděpodobně přijde útok.

U nás je stále klid. Posadím se a trhnu rekrutem za rameno. „Už je po všem, chlapče! Ještě to 

dobře dopadlo."

Rozhlíží se vyjeveně. Domlouvám mu: ,,Na to si zvykneš." Zahlédne svou přílbu a nasadí šiji. 

Najednou se začervená jako rak a zarazí se. Pozorně sáhne rukou dozadu a dívá se utrápeně na 
mě. Chápu rázem:horečka z kanonády. Proto vlastně jsem mu tu přílbu tam zrovna nedal, - ale 
těším ho: „To není žádná hanba; to měli už jiní lidé než ty po svém křtu ohněm plné kalhoty. Jdi 
tamhle za křoví, zahoď podvlékačky a je to.

*    *    *

Odklidí se. Je tišeji, ale křik nepřestává. „Alberte, co je?" ptám se.

„Tam dole to trefilo na plno pár kolon." Křik trvá dál. To nejsou lidé, ti nemohou tak strašně 

křičet.

Kat povídá: ,,Ranění koně."

Neslyšel jsem ještě nikdy koně křičet a nechci tomu věřit. To, co tu úpí, je bída světa, mučený 

tvor, divoká, hrůzyplná bolest. Zbledli jsme. Detering se vztyčí. „Rasi, rasi! Zastřelte je přec!" Je 
to sedlák a cítí s koňmi. Koně - to je jeho věc. A jakoby naschvál,oheň skoro mlčí. Tím zřetelnější 
je křik zvířat. Nevíme už ani, odkud to přichází z této, teď tak tiché, stříbrné, měsíčné krajiny, je 
to neviditelné, duchovité, všude, mezi nebem a  zemí, bubří to do nedoměrna – Detering se 
rozzuří a řve:,,Zastřelte je, zastřelte je přec, zatracená bando!"