Remarque---Na-západní-frontě-klid

Najednou pevně usnu. Když náhle jedním skokem vyletím, nevím, kde jsem. Vidím hvězdy, 

vidím rakety a mám na okamžik dojem, že jsem usnul na nějaké zahradní slavnosti. Nevím, je-li 
ráno či večer, ležím v bledé kolébce svítání a čekám na měkká slova, která musí přijít, měkká a 
skrytá, - pláču? Sahám si na oči, je to tak podivné, což jsem dítě? Hebká kůže; - trvá to jen 

vteřinu, pak poznávám siluetu Katczinského. Sedí klidně jako stará vojna a kouří fajfku, fajfku s 
víčkem přirozeně. Když zpozoruje, že jsem vzhůru, říká: 

,,Tos vylít! Byl to jenom zapalovač, zašustl tamhle do křoví."
Posadím se; cítím se podivuhodně osamocen. Je dobře, že je tu Kat.
Dívá se zamyšleně směrem k frontě a říká: „Docela pěkný ohňostroj, jen kdyby to nebylo tak 

nebezpečné."

Za námi to práskne. Pár rekrutů polekaně vyskočí. Za pár minut to sem zas uhodí, blíže než 

prve. Kat si vyklepává fajfku. „Je v ní troud."

Už je to tady. Plazíme se pryč, jak to jen ve spěchu jde. Příští rána sedí už mezi námi.
Několik mužů křičí. Na obzoru stoupají zelené rakety. Bláto vyletuje do vzduchu, střepiny 

bzučí. Slyšíš je ještě pleskat, když hluk explose dávno už zas oněměl. 

Vedle mne leží nějaký poděšený rekrut, bělohlávek. Vmáčkl obličej mezi ruce. Přílba se mu 

odkutálela. Najdu ji a chci mu ji narazit na hlavu. Vyhlédne, srazí přílbu a vleze si jako dítě 
hlavou   pod   mou   paži,   těsně   na   má   prsa.   Úzká   ramena   sebou   škubají.   Ramena   jako   měl 
Kemmerich.

Nechám ho dělat, co mu libo. Ale aby mu přílba byla aspoň k něčemu, nasadím mu ji na