Remarque---Na-západní-frontě-klid

Lesík mizí, je rozdupán, roztrhán, rozdrcen. Musíme zůstat tady na hřbitově.
Před námi puká země. Hroudy prší. Cítím nějaké trhnutí. Střepina mi roztrhla rukáv. Zatínám 

pěst. Žádné bolesti. Ale to mne neuklidňuje, rány bolívají až později. Přejíždím rukou paži. Je 
škrábnuta, ale zdráva. Tu mi něco třeskne do hlavy, až se mi zakalí vědomí. Jako blesk mi kmitne 
hlavou myšlenka: Neomdlít! padám do jakési černé kaše a hned zas vstávám. Střepina narazila na 
mou přílbu, ale přilétla z tak daleka, že ji neprorazila. Vytírám si bláto z očí. Přede mnou se 
roztrhla nějaká jáma, nejasně ji rozeznávám. Granáty neuhodí tak lehce do téže jámy, proto chci 
do ní. Vymrštím se jedním skokem, na plocho jako ryba nad vodu, tu to zase zafičí, rychle se 
skulím, sahám po krytu, cítím něco nalevo, vmáčknu se vedle toho, povolí to, sténám, země puká, 
tlak vzduchu hřmí v mých uších, lezu pod to, co povoluje, přikrývám se tím, je to dřevo, plátno, 
kryt, ubohý kryt před padajícími střepinami.

Otvírám   oči;   mé   prsty   svírají   nějaký   rukáv,   nějakou   ruku.   Raněný?   Křičím   na   něho   - 

neodpovídá - mrtvý. Ruka sahá dále do úlomků dřeva - tu si už zas uvědomuji, že ležíme na 
hřbitově. Ale oheň je silnější než všechno ostatní. Rozbíjí mé vědomí, lezu jen ještě hlouběji pod 
rakev: Kryj mě, i kdyby v tobě ležela sama smrt.

Přede mnou zeje trychtýř. Chytám ho očima i pěstmi, musím do něho jediným skokem. Tu 

dostanu   ránu   do   obličeje,   nějaká   ruka   mě   chytá   za   rameno,   což   se
ten   mrtvý   probudil?   Ruka   mnou   třese,   obracím   hlavu;   ve   světle   vteřiny   civím   do   obličeje 
Katczinského, má ústa široce rozevřena a řve, neslyším nic, škubá mnou, naklání se ke mně; v 
krátké vlně ticha dostihne mne jeho hlas: „Plyn-plyn-plyn-dej to dááál!"