Remarque---Na-západní-frontě-klid

Kropp  k   nám   přistupuje   jako   čáp   bosky   s   vyhrnutými   kalhotami.   Rozkládá   na   trávu   své 

vyprané po nožky. Kat se dívá do nebe, pustí hlasitý, silný zvuk a řekne zamyšleně: ,,Každý 
bobeček dá jeden tóncček."

Oba se začnou přít. Zároveň se sází o láhev piva, jak dopadne letecký boj, který se bojuje nad 

námi. Kat si nedá vyvrátit mínění, které jako frontovik vyjadřuje opět ve verších: „Stejně platu, 
stejně žrádla, dávno by už vojna padla."

Kropp naproti tomu je myslitel. Navrhuje, aby se vypovězení války provádělo formou jakési 

lidové slavnosti na vstupenky s hudbou, jako při býčích zápasech. Pak by se musili v aréně 
ministři a generálové obou zemí v plavkách, s klacky v rukou dát do sebe. Kdo by zbyl, toho 
země by zvítězila. To by bylo jednodušší a lepší než tady, kde do sebe řežou ti nepraví.

Návrh   se   líbí.   Pak   sklouzne   hovor   na   kasárenskou   execírku.   Napadá   mě   obraz.   Žhoucí 

poledne na kasárenském dvoře. Žár stojí tiše nad prostranstvím. Kasárny jsou jako vymřelé. 
Všecko spí. Je slyšet jen bubeníky cvičit, někde se uvelebili a cvičí, nešikovně, jednotvárně, do 
zblbnutí. Jaký to trojzvuk: Polední horko, kasárenský dvůr a cvičící bubeníci.

Okna kasáren jsou prázdná a temná. V některých visí sušící se cvilinkové kalhoty. Díváme se 

tam tou žebně. Světnice jsou chladné.

O,  vy  temné,  zatuchlé  kasárenské  světnice   se  železnými  postelemi,  slanmíky  do  čtverce, 

policemi   a   podnožkami   před   nimi!   I   vy   můžete   být   cílem   tužeb;   tady   venku   jste   dokonce 
pohádkovým echem domova, vy místnosti plné výparů starých jídel, spánku, kouře a šatů!