Remarque---Na-západní-frontě-klid

Ústa se tiše pohybují. Nakláním se k němu. Šeptá: „Když najdete mé hodinky, pošlete je domů."

Neodporuju. Nemá to už smyslu. Nepřesvědčíš ho. Je mi bídně z mé bezmocnosti. To čelo s 

vpadlými spánky, ta ústa, z kterých zbývá už jen chrup, ten ostrý nos! A ta tlustá plačící žena tam 
doma, které musím psát. Kdybych jen už měl ten dopis za sebou.

Ošetřovatelé chodí kolem s lahvemi a džbery. Jeden z nich přistoupí, vrhne na Kemmericha 

pátravý pohled a zas odejde. Je vidět, že čeká, pravděpodobně potřebuje postel.

Nakláním se nad Frantíkem a říkám, jako by ho to mohlo zachránit: ,,Možná, že přijdeš, 

Frantíku, do ozdravovny na Klosterbergu, mezi vily. Budeš se moct koukat z okna přes pole až k 
těm dvěma stromům na obzoru. Teď je ta nejkrásnější doba, kdy zraje žito a pole na slunci 
vypadají jako perleť. A topolová alej u Klášterního potoka, kde jsme chytávali okouny! Můžeš si 

pak zase pořídit akvárium a chovat ryby, můžeš vycházet a nikoho se neptat, ba můžeš hrát i na 
klavír, když chceš."

Nakláním se nad jeho obličej, který leží ve stínu. Dýchá ještě tiše. Jeho obličej je mokrý, 

pláče. To jsem vyved pěknou pitominku svými hloupými řečmi!

„Ale, Frantíku," objímám jeho ramena a kladu svůj obličej na jeho. ,,Nechceš teď spát?"
Neodpovídá.   Slzy   se   mu   kutálejí   po   tvářích.   Chtěl   bych   je   utřít,   ale   mám   moc   špinavý 

kapesník.

Míjí hodina. Sedím napjatě a pozoruji každý záchvěv jeho svalů, nechce-li snad ještě něco říci. 

Kdyby chtěl alespoň otevřít hubu a řvát! Ale pláče jen s hlavou na stranu odvrácenou. Nemluví o 
své matce a sourozencích, neříká nic, je to asi všechno už za ním; je teď sám se svým malým 
devatenáctiletým životem a pláče, poněvadž ho ten život opouští.