Remarque---Na-západní-frontě-klid

Drátěné pletivo je tvrdé. Deku pod sebe nemáme, tou, kterou máme, musíme se přikrýt. Celta 

je moc tenká.

Kat si to prohlédne a řekne Haiovi Westhusovi: „Pojď se mnou." Jdou na slepo, do docela 

neznámého hnízda. Za půl hodiny jsou tu zase, s náručemi slámy. Kat našel konírnu a tak našel 
slámu. Mohli bychom teď v teple spát, kdybychom neměli hlad jako psi.

Kropp se ptá artileráka, který je tam už dlouho: „Je tady někde kantina?"

Artilerák se směje: „A co bys chtěl ještě? Tady nic neseženeš. Ani kůrku tu neseženeš."
„Co pak tu nejsou civilové?"
Artilerista si odplivne: „Je, pár. Ale ti čumějí sami kolem každého kotle-a žebrají."
To je zlé. To si tedy musíme přitáhnout řemen a čekat až do zejtřka, až přijde menáž.

Vidím ale, že si Kat nasazuje čepici a ptám se: „Kam jdeš, Kate?"
„Jdu si to vomrknout." A vymázne. Artilerák se posměšně šklebí. ,,Mrkej! Jen aby sis při tom 

nevymrkal kukadla."

Zklamaně uléháme a přemýšlíme, nemáme-li se pustit do železné zásoby. Ale to je příliš 

riskantní.

Tak   se   pokoušíme   aspoň   si   zdřímnout.   Kropp   rozpůlí   cigaretu   a   dává   mi   pulčík.  Tjaden 

vypravuje o jejich národním jídle, velkých fazolích se špekem. Zatracuje přípravu bez číbru. 
Především se ale musí vařit všechno dohromady, pro Kristovy rány, ne brambory zvlášť, fazole 
zvlášť a špek snad taky zvlášť. Někdo vrčí, že Tjadena rozseká na číbr, jestli nebude hnedka 
kušovat. Pak se ta velká místnost uklidní. Jen pár svíček bliká v hrdlech lahví a artilerista si tu a 
tam odplivne.

Jsme už skoro v limbu, když se dveře otevřou a objeví se Kat. Zdá se mi, že sním: má pod