Remarque---Na-západní-frontě-klid

Nezlomili jsme se, přizpůsobili jsme se jen; pomáhalo nám k tomu našich dvacet let, která 

nám mnoho jiného tak ztěžovala. Nejdůležitější však bylo, že se v nás probudil pevný praktický 
pocit sounáležitosti, který se pak v poli stupňoval v to nejlepší, co válka vynesla: v kamarádství!

*    *    *

Sedím na Kemmerichově posteli. Ztrácí se víc a víc. Kolem nás je kravál. Přijel nemocniční 

vlak a hledají raněné, schopné transportu.

Kolem Kemmerichovy postele jde lékař a ani se naň nepodívá.

,,Příště, Frantíku," povídám.

Zdvihne se v poduškách na lokty. „Amputovali mě." 

Tak, to teď tedy taky ví. Kývám a odpovídám: „Buď rád, že se z toho takhle dostaneš."

Mlčí.
Mluvím dál: ,,Mohly to být také obě nohy, Fratíku, Wegeler má prve pravou ruku. To je horší. 

Ty teď přijdeš domů."

Dívá se na mne. „Myslíš?"

„Ovšem."

Opakuje: „Myslíš?"
,,Jistě; Frantíku. Musíš teď se jen zotavit po té operaci."
Kyne mi, abych se přiklonil blíže. Skláním se nad ním a Kemmerich mi šeptá: „Já tomu 

nevěřím."

,,Nemluv tak blbě, Frantíku, za pár dní to sám uvidíš. To je toho: uříznutá noha; tady dají 

dohromady docela jiné věci."

Zdvihá ruku. „Podívej se na tyhle prsty."
„To je z operace. Jen se hodně krm, pak se sebereš.
Máte tu pořádné jídlo?"
Ukazuje misku, která je ještě napolo plná. Rozčiluji se. „Frantíku, ty musíš jíst. Jídlo to je to 

hlavní. Vždyť je to tady docela dobré."

Odmítá. Po pause řekne zvolna: „Chtěl jsem se stát fořtem."
„To můžeš ještě pořád," těším ho. „Teď vynašli nádherné prothesy, ani nevíš, že ti něco chybí. 

Připínají je na svaly. U ručních prothes můžeš pohybovat i prsty a pracovat, ba i psát. A mimo to 
vynalézají toho pořád víc."