Remarque---Na-západní-frontě-klid

To je nejnesmělejší a nejtěžší loučení, jaké jsem kdy viděl, ačkoli u Tiedjena to bylo taky 

ošklivé, když, chlap jako hora, řval po mamince a s široce rozevřenýma očima vzdaloval doktora 
úzkostně bajonetem od své postele, dokud nesklapl.

Najednou Kemmerich zasténá a začne chroptět. Vyskočím, klopýtám ze sálu a ptám se: „Kde 

je doktor? Kde je doktor?"

Když vidím bílý plášť, chytnu jej. „Pojďte honem, nebo František Kemmerich umře."
Vyprostí se a ptá se přítomného ošetřovatele: „Co Je?"
Ošetřovatel povídá: „Postel 26, amputace hořeního stehna."
Oboří se na mě: „Jak bych mohl o tom něco vědět, amputoval jsem dneska pět noh," odsune 

mě, řekne ošetřovateli: ,,Podívejte se na něho" a běží do operačního sálu.

Třesu se vzteky, když jdu se saniťákem. Podívá se na mě a povídá: ,,Operace za operací, od 

pěti  hodin ráno  - to je  rajt,  panečku,  jen  dneska  zas  šestnáct  pryč -  ten  tvůj  je  sedmnáctý. 
Dotáhnem to jistě na dvacet."

Mně je špatně, najednou už nemohu dál. Nechce se mi už ani nadávat, nemá to smysl, chtěl 

bych padnout a už nevstal.

Jsme u Kemmerichovy postele. Je mrtev. Obličej je ještě mokrý od slz. Oči jsou polootevřeny 

a jsou žluté jako staré kostěné knoflíky.

Saniťák mě rýpá do žeber. ,,Vezmeš s sebou jeho věci?"

Kývám.
Pokračuje:   ,,   Musíme   ho   hned   odnést,   potřebujem   tu   postel.  Tam   venku   to   už   leží   až   v 

průjezdu."

Vezmu věci a odpínám Kemmerichovi kapsli s legitimací. Saniťák se ptá po jeho žoldové 

knížce. Není tu. Povídám, že musí být v kanceláři a jdu. Za mnou už strkají Frantíka do celty.