Remarque---Na-západní-frontě-klid

Műller se vynořuje s párem leteckých bot. Jsou to nádherné anglické boty z měkké, žluté kůže, 

sahají až ke kolenům a zapínají se až nahoru; je to hledaná věc. Múller je nadšen pohledem na ně, 
měří jejich podešve se svými ztvrdlými botami a ptá se: „Vezmeš si ty boty s sebou, Frantíku?"

Myslíme všichni tři na totéž: i kdyby se uzdravil, mohl by potřebovat jen jednu, byly by pro 

něho tedy bezcenné. A za těchto okolností je přímo hřích, aby tu zůstávaly; neboť sanitáci je 
přirozeně seknou, hned jak bude mrtev.

Műller opakuje: „Nechceš je tady nechat?"
Kemmerich nechce. Je to nejlepší kousek jeho výstroje.
„Můžeme si  je vyměnit," navrhuje opět Muller, „tady venku může  člověk něco takového 

potřebovat."

Ale Kemmericha nelze pohnout.
Šlapu Múllerovi na nohu; klade krásné boty váhavě zas pod postel.
Mluvíme ještě semhle a tamhle, pak se loučíme. „Tak se měj dobře, Frantíku."
Slibuji mu, že zejtra přijdu zas. Taky Műller o tom mluví; myslí na šněrovací boty a chce je 

hlídat.

Kemmerich   stená.   Má   horečku.   Zastavíme   venku   saniťáka   a   domlouváme   mu,   aby   dal 

Kemmerichovi injekci.

Odmítá. „Kdybychom měli dávat každému morfium, musili bychom ho mít celé sudy."
„Ty ho asi dáváš jen oficírům," říká Kropp nenávistně.
Rychle se do toho vmísím a dávám saniťákovi nejprve cigaretu. Vezme ji. Pak se ptám: „Smíš 

ty vůbec dávat injekce?"

Je uražen. „Když nevěříte, tak co se ptáte?"
Vtisknu mu ještě pár cigaret do ruky. „Buď tak hodný."

„Tak dobrá," řekne. Kropp jde s ním dovnitř; nevěří mu a chce to vidět na vlastní oči. Čekáme 

venku.

Műller začíná zas o botách. „Ty by mi padly jako ulité. V těchle korábech mám puchýř na