UVOD_DO_BIBLE_2013_III

Místo, kde bylo J. ev. napsáno, nelze z evangelia jednoznačně určit. Někteří dnes myslí na Sýrii. Tradice hovoří o Efesu. Toto místo nebo prostě Malá Asie zůstává pravděpodobnou možností.

Druhá část díla, které se skládá z Lk a Sk. Autor obou děl je týž.

Rozdělení a hlavní témata:

1,1-3: předmluva Úvod

I. Prvotní církev v Jeruzalémě (2,1-8,3)

II. Síření církve v Judsku a Samařsku (8,4-9,43)

III. Počátky pohanokřesťanství (10,1-15,35)

IV. Svědectví o Kristu „až na konec země“ (15,36-28,28)

Autor musel mít informace o počátcích církve v Jeruzalémě, o Štěpánovi, o událostech v církevní obci v Antiochii. V Sk není patrná znalost a užití Pavlových listů.

Zvláštní pozornosti zasluhují místa, na nichž se hovoří v 1. os. pl. Jsou to tyto texty: 16,10-17 (cesta z Troady do Filip), 20,5-15 (cesta z Filip do Milétu), 21,1-18 (cesta z Milétu do Césare je a do Jeruzaléma), 27,1-28,16 (cesta z Césareje do Říma). Tyto úseky vyprávějí skoro výlučně o cestě na moři. Tradiční chápání vidí v těchto textech vyprávění očitého svědka, Pavlova průvodce a spolupracovníka Lukáše. Lze počítat se skutečnými zápisky o cestě a jejich literárním zpracováním autorem Sk.

Otázka historické spolehlivosti a věrohodnosti Skutků. Nejedná se o historický spis v moderním smyslu slova. Hlavním autorovým záměrem jsou dějiny spásy. Autor Sk ale chtěl psát také dějiny. Jde o jakousi historickou monografii. Autor neznal všechny údaje. Jeho zprávy byly mezerovité. Pro Sk 1-8 prakticky chybí chronologické údaje. V další části Sk určité jsou a lze je pokládat za poměrně spolehlivé.

Téměř třetinu textu Sk zabírají řeči. Hlavními řečníky jsou Petr a Pavel (8, popř. 9 řečí). Další osoby jsou potom zastoupeny jednou řečí (např. Gamaliel, Štěpán, Jakub, Festus). Nejde rozhodně o protokoly historických řečí a zřejmě ani o zkrácené a zestručněné podání skutečných řečí. Pravděpodobně byly formulovány autorem Sk s ohledem na tehdejší situaci a způsob kázání.

Sk líčí také četné zázraky, které provázely počátky církve a hlásání evangelia. Kdo nepopírá možnost takových Božích znamení, nebude mít podstatné potíže s těmito texty. U některých textů můžeme počítat s literárním druhem, který se nerovná přísnému protokolu událostí.

Celkově můžeme říci, že Sk jsou velmi důležitým a v podstatě hodnověrným pramenem pro dějiny prvotní církve.

Program Sk nalézáme v 1,8 („… a budete mými svědky v Jeruzalémě, v celém Judsku a Samařsku, až na konec země“). Uskutečnění tohoto programu autor Sk vykreslil výběrem a sestavením látky, líčením toho, jak církev nejprve zapustila kořeny v Jeruzalémě, pak se šířila mimo Jeruzalém v Judsku a Samařsku, a potom mimo Palestinu mezi pohany až do Říma. Tam sice nebyl „konec země“ (to by mohlo být dnešní Španělsko nebo pobřeží dnešního Portugalska), ale podstatné předpoklady pro toto rozšíření církve byly dány.