Důsledky členství v EU pro ČR

Společná zemědělská politika, dopady na ČR

Zemědělství je odvětvím materiální výroby, jehož finální výsledky vycházejí z bezprostředního působení společnosti na přírodu.

Specifikem zemědělství je jeho produkční i neprodukční funkce. Původním cílem společné zemědělské politiky EU byla dostatečná produkce, kvalita zemědělských komodit a vytvoření efektivně fungujícího odvětví, které by zvýšilo životní úroveň obyvatel žijících na venkově.

V současné době zemědělská politika představuje systém celoplošné zemědělské produkce, konkurenceschopný na světových trzích, citlivý k životní- mu prostředí a zdraví populace.

Společná zemědělská politika EU je zaměřena nejen na produkci zemědělských produktů, ale má komplexnější cíle týkajících se udržitelného rozvoje, kulturních dědictví a rozvoje venkovských regionů.

V tomto ohledu se nejvíce lišila česká zemědělská politika v 90. letech od společné zemědělské politiky EU. České zemědělství se v tomto období primárně zaměřovalo na produkci

Hlavními problémy českého zemědělství byly: nízké hektarové výnosy a malá užitkovost zvířat, technická a technologická zaostalost, špatný management zemědělských procesů, nízká motivace zaměstnanců v zemědělství, nedostatečná tvorba zdrojů působících na omezování vstupů, nestabilní legislativa pro zemědělské podnikání, nízká ochrana vnitřního trhu před ostatními zeměmi a malé podpory pro zemědělce v porovnání s dalšími zeměmi.

České zemědělství prošlo ještě před vstupem do Evropské unie zásadními strukturálními změnami stejně jako ostatní sektory hospodářství.

Vlastnické změny doprovázely změny objemové. Výrazně byl snížen počet zaměstnanců v zemědělském sektoru, došlo také ke snížení jejich podílu na zaměstnanosti a snížení podílu zemědělství na tvorbě HDP země.

Pokles zaměstnanosti přinesl zvýšení produktivity práce, avšak výše mezd v sektoru tomuto stavu neodpovídala.

Volný pohyb osob

Co mohou pracovníci EU

Původně se podle Římské smlouvy uvolnění týkalo pouze ekonomicky činných osob: zaměstnanců a osob samostatně výdělečně činných osob. Tento okruh se postupně rozšiřoval: Jednotný evropský akt (1987) otevřel tuto svobodu také pro studenty, důchodce a osoby žijící z nezávislých příjmů. Maastrichtská smlouva zavedla občanství Unie: každý občan Unie má právo svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států. Prvním příkazem bylo odstranit diskriminaci pracovníků na základě jejich státní příslušnosti: při přijímání do práce, při odměňování, přeřazování, úpravě pracovních podmínek atd.

Amsterodamská smlouva rozšířila zákaz diskriminace také z důvodů pohlaví, rasového nebo etnického původu, víry nebo světového názoru, invalidity nebo sexuální orientace. Určující zásadou se stalo „národní zacházení" : osoby z kteréhokoli členského státu mají stejná práva a povinnosti jako osoby hostitelského státu. Omezení byla možná pouze ve dvou případech: v případě porušení veřejného pořádku, veřejné bezpečnosti a veřejného zdraví a také v případě zaměstnání ve veřejných službách.