Pojmy právo

Přihlíží se též - ke zvyklostem soukromého života, pokud se jich zákon dovolává

• soudní judikatuře ve smyslu ustálené rozhodovací praxe

1. Zásady občanského práva (4)

   1. každý má právo na ochranu svého života a zdraví, jakož i svobody, cti, důstojnosti a soukromí,

   2. rodina, rodičovství a manželství požívají zvláštní zákonné ochrany,

   3. nikdo nesmí pro nedostatek věku, rozumu nebo pro závislost svého postavení utrpět nedůvodnou újmu; nikdo však také nesmí bezdůvodně těžit z vlastní neschopnosti k újmě druhých,

   4. daný slib zavazuje a smlouvy mají být splněny,

   5. vlastnické právo je chráněno zákonem a jen zákon může stanovit, jak vlastnické právo vzniká a zaniká,

   6. nikomu nelze odepřít, co mu po právu náleží.

2. Popis zásady – „co není zákonem výslovně zakázáno, je dovoleno“ – znamená, že účastníci občanskoprávních vztahů mohou uzavřít i např. takovou smlouvu, která není zákonem výslovně upravena, nesmí však porušovat dobré mravy, veřejný pořádek, právo týkající se osob, vč. práva na ochranu osobnosti

3. Popis zásady – „autonomie vůle a smluvní svobody“ – znamená možnost subjektů soukromého práva vytvářet soukromoprávní vztahy dle jejich svobodné vůle, tedy se sami např. rozhodují, zda smlouvu uzavřou či nikoli, sami vyberou, s kým smlouvu uzavřou

4. Druhy občanskoprávních vztahů (absolutní, relativní)

   1. absolutní (věcný) – takový právní vztah, z něhož vzniká subjektivní právo určitému subjektu, zatímco ostatním, konkrétně neurčeným subjektům vzniká povinnost zdržet se všech neoprávněných zásahů do tohoto subjektivního práva. Jedná se o věcná práva a dědické právo. Ustanovení NOZ týkající se věcných práv jsou většinou kogentní, tzn. že se od nich nelze odchýlit.

   2. relativní (závazkový) – takový právní vztah mezi konktrétně určenými subjekty, z něhož vznikají vzájemná práva a povinnosti. Jedná se zejména o závazky z právních jednání (zj. smlouvy) a z deliktů. Ustanovení NOZ týkající se závazkových práv jsou většinou dispozitivní, tzn. lze se od nich odchýlit a dohodnout si něco jiného.

5. Věcná práva

   1. držba

   2. vlastnictví,

   3. spoluvlastnictví,

   4. společné jmění manželů

   5. věcná práva k cizím věcem

6. Právo vlastnické (oprávnění vlastníka)

Vše, co někomu patří, všechny jeho věci hmotné (např. movité věci, nemovitosti ..) i nehmotné (např. autorská práva, pohledávka ..), je jeho vlastnictvím. Vlastník má právo se svým vlastnictvím v mezích právního řádu libovolně nakládat a jiné osoby z toho vyloučit. Nejde ale o neomezené právo (vyjádření zásady „právo jednoho končí tam, kde začíná právo jiného“), a tak se vlastníku zakazuje nad míru přiměřenou poměrům závažně rušit práva jiných osob, jakož i vykonávat takové činy, jejichž hlavním účelem je jiné osoby obtěžovat nebo poškodit.