Anatomie

Horní krční sektor má sice nepřímý, ale o nic méně významný vztah k některým strukturám centrálního nervového systému zasahujícím do řízení motorických funkcí - především k tzv. vestibulárním jádrům prodloužené míchy a k mozečku. Tento vztah je zčásti zprostředkován i cévním zásobením útvarů v zadní lebeční jámě. A. vertebralis, která prochází otvory v příčných výběžcích krčních obratlů je vlastně anatomickou součástí atlantookcipitálního spojení, a je velmi citlivá na postavení všech komponent horního krčního sektoru. Autonomní nervové pleteně (sympatikus) ve stěně tepny jsou ohybem cévy drážděny, a horní krční sektor tak svou pohyblivostí ovlivňuje prokrvení útvarů zadní lebeční jámy.

Při poruchách horního krčního sektoru páteře je proto prvním diagnostickým úkolem lokalizovat zdroj vzniklých problémů, případně odlišit jeho extra, resp. intrakraniální původ.

Dolní krční sektor páteře má bezprostřední vztah k funkci hrudních pletenců a k funkci horních končetin. Nejporuchovějším místem sektoru je lokalita C3 a C5/C6. Tedy přechodové segmenty různě pohyblivých oddílů axiálního systému. Dolní krční sektor má vztah k inervaci horní končetiny (pažní pleteň), inervaci dýchacích svalů (mezižeberní svaly, bránice), k cévnímu zásobení míchy, a prostřednictvím míšních nervů i k autonomní inervaci řady orgánů. Proto je vždy nutné v tomto sektoru opět analyzovat a odlišit poruchy cervikální od poruch periferních.

Horní hrudní sektor se může účastnit symptomatologie tzv. „thoracic outlet syndrom“, tj. syndromu horní hrudní apertury (skalenový syndrom). I když jsou určité rozdíly mezi „čistým“ skalenovým syndromem a syndromem horní hrudní apertury, lze obecně konstatovat, že v podstatě jde o cirkulační omezení v oblasti větví podklíčkové tepny a inervační poruchy v komplexu autonomních nervovývh vláken pažní pleteně. Z pohledu axiálního skeletu jde o situaci často vyvolanou chorobnými změnami nebo traumatizací C5 - C7, příliš dlouhými příčnými výběžky krčních obratlů, resp. přestavbou vaziva v této lokalitě. Do oblasti horního sektoru se mohou promítat i poruchy některých hrudních a břišních orgánů: srdce, plic, žaludku, žlučníku a jater.

Dolní hrudní sektor postihuje oblast dolní hrudní apertury, která má bezprostřední vztah k bránici, a tedy i k dýchacím funkcím. (Viz funkční anatomie hrudníku.) Do dolního hrudního sektoru se promítají i procesy z některých retroperitoneálních orgánů; především ledvin a slinivky břišní.

Horní bederní sektor souvisí nejen s funkcí dolního dýchacího sektoru (břišní dýchání), ale promítají se do něho i poruchy dolních břišních orgánů a orgánů z horních etáží pánve. Přechodným segmentem je L3, který představuje i funkční předěl mezi účinkem svalů upínajících se na skelet hrudníku a svalů jdoucích k pánvi.