učitelská způsobilost - státnice

• pojmové učení

• procesy vytváření pojmů a osvojování pojmů. Osvojování si společné odpovědi na odlišné podněty, které zároveň vykazují jisté společné rysy.

Zákony učení:

1. Zákon motivace (Zákon připravenosti)

• Princip: Učení je efektivnější, pokud je žák motivovaný (vnitřně nebo vnějšně).

• Vliv:

• Motivovaný žák se lépe soustředí, je aktivnější a vytrvalejší.

• Vnitřní motivace (zájem, smysl, seberealizace) je silnější než vnější (odměny, známky).

• Nedostatek motivace může vést k apatii, odporu k učení nebo zhoršení výkonu

Motivace patří k nejdůležitějším činitelům v učení

• vnější - odměna, pochvala, trest, donucení

• vnitřní - zvídavost, radost z vykonávání činnosti

• počáteční - vzniká snadno, nadchnutí

• hlubší a trvalejší - mohou pomoci činitelé níže, záleží ale hlavně na samotném žákovi a jeho činnosti

2. Zákon zpětné vazby (Zákon důsledku / efektu)

• Princip: Reakce, které mají pozitivní důsledky, se posilují a upevňují.

• Vliv:

• Žáci potřebují vědět, zda postupují správně (okamžité a jasné hodnocení).

• Pozitivní zpětná vazba posiluje správné chování a zvyšuje sebedůvěru.

• Negativní zpětná vazba má smysl pouze tehdy, když je konstruktivní (nejen kritika).

3. Zákon transferu (Přenesení)

• Princip: Znalosti a dovednosti získané v jedné situaci mohou ovlivnit učení v jiné.

• Vliv:

• Pozitivní transfer (např. matematika → fyzika) podporuje efektivnější učení.

• Negativní transfer (např. chybné předpoklady z jiného předmětu) může brzdit porozumění.

• Učitel by měl pomoci žákovi uvědomit si souvislosti mezi různými předměty a situacemi.

4. Zákon opakování (Zákon cviku)

• Princip: Co si opakujeme, to se lépe učíme a déle si pamatujeme.

• Vliv:

• Opakováním se tvoří silnější nervové spoje = lepší zapamatování.

• Opakování musí být smysluplné a rozmanité (ne mechanické „biflování“).

• Lepší je rozložené opakování v čase (spaced repetition) než krátké intenzivní učení.

1. otázka

   1. Akční výzkum v kontextu profesního rozvoje učitele. Vlastní hodnocení školy (autoevaluace) jako prostředek rozvoje školy.

Pedagogický výzkum (PV) ve školní praxi

• PV je vědecká činnost, jejímž předmětem je edukační realita.

• Edukační realita = každá skutečnost (prostředí, situace, proces aj.), vyskytující se v lidské společnosti, ve které probíhají nějaké edukační procesy nebo jsou vyvíjeny/fungují edukační konstrukty (teorie, modely, plány, předpisy aj), které ovlivňují edukační procesy.

• PV má za účel systematicky popisovat, analyzovat a objasňovat různé druhy edukační reality.

• Existují různé metody a přístupy v PV, které mají pravidla, která musí výzkumník respektovat.

• Tato pravidla jsou definována v metodologii (nauka o vědeckých metodách, jejíž předmětem jsou postupy a prostředky vědeckého poznávání, je základní pedagogickou disciplínou).

• PV používá metodologický aparát a postupy, které jsou specifické pro společenské vědy.

• PV je činnost, která je organizovaná a institucionalizovaná, tzn. provádí se v rámci určitých vědeckých a jiných institucí (ústavů, společností, informačních toků, publikačních médií aj.)

• PV má svou etiku, tj. soubor morálních hodnot a norem, kterými se řídí profesionální činnost těch, kdo pedagogický výzkum provádějí.

• Pro účely PV byl přijat kodex Českého pedagogického výzkumu (v něm etické principy, např. anonymita, informovaný souhlas atd.)

• PV se mimo školní praxe zabývá se vzdělávacími procesy např. v pracovní, manažerské, politické, informační, sportovní, vojenské aj. oblastech.