Diplomova_prace_-_financovani_regionalniho_skolstvi

Krajské normativy. Mezi slabé stránky stávajícího systému bývá uváděno zejména přerozdělování finančních prostředků státního rozpočtu na úrovni krajů stanovením krajských normativů, které jsou bez objektivních příčin v krajích odlišné, jak jsem již uvedla v předcházejících kapitolách. Krajské úřady disponují velkým rozsahem svěřených pravomocí, bez odpovídající spoluodpovědnosti za financování. Stát do značné míry ztrácí možnost prostředky státního rozpočtu zacílit na jednotlivé druhy vzdělávání, vše je převážně v kompetenci krajů. Zmíněná odlišnost krajských normativů, která je v poslední době terčem největší kritiky, byla v době zavádění systému financování (v souvislosti s reformou veřejné správy) záměrem. Celá reforma veřejné správy byla prolnuta principem decentralizace a ten se projevil i ve financování regionálního školství. Kraje dostaly kompetence, aby mohly na svém území řešit své specifické a demografické problémy, dnes jsou kraje (resp. krajské úřady) za tento přístup kritizovány. Nemyslím si, že mezikrajské rozdíly ve výši normativů jsou největším problémem financování regionálního školství. Na pravidelných poradách pracovníků krajských úřadů se o rozdílnosti normativů každoročně diskutuje a analyzují se příčiny větších výkyvů. Obavy, že ze strany krajských úřadů dochází k neopodstatněnému zvýhodňování určitého oboru vzdělání na úkor jiného, mají sice racionální základ (rozdílnost normativu), ale ve většině případů také logické zdůvodnění. Kraje mají možnost zvýhodnit např. ten obor vzdělání, který je žádaný zaměstnavateli, což na celorepublikové úrovni bude obtížně realizovatelné. Tím, že stanoví vyšší normativ např. pro obor vzdělání „diplomovaná sestra“, který je na trhu práce v daném kraji žádaný, umožní kraj toto vzdělání, i když nejsou třídy naplněné ideálním počtem studentů. Konkrétně v Dlouhodobém záměru vzdělávání a rozvoje vzdělávací soustavy Moravskoslezského kraje je v čl. „2.2.1 Podpora technického vzdělávání“ stanovena priorita kraje podpořit technické obory vzdělávání.70 Krajské normativy jsou „zneužitelné“ v případech, kdy kraj coby zřizovatel středních škol udělí škole dle § 23 odst. 5 školského zákona výjimku z nejnižšího počtu studentů (samostatná působnost kraje) a chybějící finanční prostředky škole kompenzuje stanovením výše krajského normativu pro daný obor (přenesený výkon státní správy).

Dle mého názoru je slabým místem normativního systému financování na žáka samotná existence krajských normativů a nikoliv jejich mezikrajské rozdíly. Česká republika je relativně malou zemí, s dobrou dopravní dostupností ve všech regionech, se stejnou životní úrovní ve všech regionech a také s poměrně vyváženou hustotou osídlení. Jednotlivé kraje mají svá specifika, ale ta nejsou natolik odlišná, aby se musela promítat do financování školství v podobě krajských normativů. Je třeba si také uvědomit, že na tvorbě a realizaci krajských normativů se podílí pracovníci odborů školství na krajských úřadech a také pracovníci na úseku školství obcí s rozšířenou působností. Jen na Krajském úřadě Moravskoslezského kraje je v oddělení přímých nákladů zaměstnáno 22 úředníků. Z pohledu efektivnosti veřejné správy je třeba si na pomyslné misky vah položit veškeré administrativní náklady spojené s tvorbou a realizací krajských normativů a přínos, který byl zákonodárcem sledován – tj. možnost krajů si na regionální úrovni řešit svá specifika v oblasti financování regionálního školství. Vývoj financování v předchozích letech jednoznačně ukázal, že krajskými normativy nejsou řešena specifika územní, ale specifika školského systému jako celku, což jistě nebylo záměrem decentralizace kompetencí na úseku financování regionálního školství.