SZZ Psychologie

a)  difúzní identita → pasivní přebírání postojů, nevyzrálost (1 – 2. třída) 
b)  přijatá  identita  →  cíle,  postoje,  ideály,  hodnoty  přijaty  z modelů  dospělých  bez  kritického  zhodnocení 

(školní věk) 

104 

c)  moratorium → experimentování, zkoušení různých způsobů chování, získávání zkušeností s jejich odezvou, 

nedospívá k závažným rozhodnutím (puberta) 

d)  zralá identita → osobitost v rozhodování a sebeřízení 
 

Sebepojetí má řadu dimenzí: 

  zobrazení Já (Já jsem především …) – člověk si o sobě činí právě jeden obraz (v něčem skutečnosti přiměřený, 

v něčem vzdálený) 

  hodnocení Já (mám být …) – ke svému obrazu má člověk i vztah hodnotící, ten bývá závislý na přijatých nárocích 

na sebe 

  směřování  (chtěl  bych  být  …)  –  na  rozdíl  od  hodnocení  je  zde  i  činné  směřování,  někdy  i  v podobě 

sebeuskutečnění ve zvoleném směru 

  vyjádření moci (mohu učinit …) – možnost dosáhnout určitého výsledku vlastní snahou 

  vyjádření role (mám dělat …) – společenská role také ovlivňuje chování a prožívání člověka. 
 
Vývoj sebepojetí: 
→  začíná  třetím  rokem  života  (kdy  je  již  připraven  základ  sebepojetí  vztahovým  odlišením    „já  –  ty“  a  „osoby  – 
předmět“. 
Sebepojetí (tj. vnitřní obraz sebe, jakému se každý usiluje podobat) i sebehodnocení (tedy výsledek posouzení, do jaké 
míry se to daří) jsou nejen všudypřítomnými činiteli usměrňujícími duševní činnost a chování člověka, ale i výrazem 
kvalit vlastních aspektů a dosažené zralosti a vyspělosti osobnosti. Avšak i u naprosto zralých a vyrovnaných lidí lze 
vždy nalézt určitý stupeň nejednotnosti sebepojetí a kolísavost sebehodnocení. 
 
Sebepojetí: 
- jáství, prožívání – emocionalita, volní aktivity – imaginativněemotivní složky 
- dítě přechází ze stádia sugesce k autoritě (žalují na sebe, důvěřují autoritě) => dostávají se    
  do stádia situačního – jsou orientováni na svět kolem, ne na své nitro (já – není středem) 
- stadium akční - prepuberta, povrchní sebepoznávání na pozadí „my“ 
                         - tak jak je hodnotí skupina, tak oni hodnotí sebe 
- sebepojetí – sebehodnocení: 
    - hlavní složka jáství, důležitý pojem ve výchově 
    - jak se chci jevit druhým, jakým chci působit dojmem 
    - tříšť nestabilních a odporujících názorů o sobě (tvrdí o sobě, že se ničeho nebojí, ale před    
      usnutím u něj někdo musí sedět) 
    - něco tvrdí, něco jiného dělá 
    - stává se postupně realističtější (z pilota → mechanik) 
    - vzory – berličky – rodiče už v 15-ti letech nejsou vzorem 
- sebevědomí: 
    - podstatně ovlivňuje rodina → sebeúcta, optimismus 
    - rodina nemá dítě příliš chválit ani příliš shazovat – realisticky hodnotit 
- zrcadlové teorie – dítě je hodně závislé na tom, co si o něm rodiče říkají 
- teorie modelu – dítě se ztotožňuje se sebedůvěrou otce či matky, nezajímá ho hodnocení 
- jak pěstovat sebedůvěru?  
    - nedělat za ně věci, co mohou zvládnout samy, získat optimální přístup k realitě, ke světu 
    - ve škole – prospěch je výrazem schopností a píle – to si dítě musí uvědomit; nadprůměrné  
      děti mají se spolužáky problémy 
- volný čas - kamarádi – děti nemají vlastní kritéria, hodnotí se podle vydobytého postavení      
                     ve skupině (přezdívky) 
                   - vzdorovitost vede často k samostatnosti, urážlivost - v hrdost (Sobota) 
 
Počátky sebepojetí tvoří na počátku dětství ještě tříšť nestabilních („jsem malá hospodyňka“) a odporujících si názorů 
o sobě („nebojsa“ neusne sám, „velká“ se mazlí aj.), které se v dalším vývoji stávají realističtější (pilot mechanikem). 
Vzory si děti vybírají postupně stále vzdálenější od rodiny (rodiče v 7 letech jen 30 %, v 10 letech 9 %, v 15letech 0 
%). Vliv sexuální rolena hochy (odvaha, nepláče, pere se) a dívky (usměvavá ochota, citlivost, křehkost, vzhled). 
(Čačka) 
Sebepojetí  (Jaký  se  mi  líbí  být)  je  více  či  méně  propracované  a  ucelené  imaginativní  „jádro  subjektivity“,  je  to 
představa (egoidentita, egokoncepce) „Jak chci působit na jiné“, která se ve své nejvyspělejší podobě stává relativně 
stabilním východiskem osobité orientace i projevů osobnosti. 
V egoidentitě mohou převládat hlediska: