SZZ Psychologie

sebehodnocení  profesní,  studijní,  mocenské,  ekonomické,  estetické  aj.  tato  osobní  sebehodnocení  jsou  často 
proměnlivá, avšak dynamika jejich kolísání zpravidla nemění relativně ustálený celkový postoj k sobě. 

Celková sebeúcta tvoří subjektivně zobecněný přístup každého jedince k sobě samému. Vyjadřuje tedy „jak se kdo 

považuje za schopného, významného, úspěšného či váženého“, je to tedy vždy pouze osobní hodnotící soud. 
 
Úroveň sebevědomí: 
1. nízké – sebepodceňování, negativní obraz sebe sama 
2. nadměrné – menší sebekritičnost 
3. přiměřené – znakem vyspělé osobnosti 
 
Sebehodnocení může buď stenizovat, nebo naopak až ochromovat. Zakomplexovaný člověk nevyužívá své skutečné 
možnosti.  („Se  sebedůvěrou  jedince,  zanikají  i  jeho  schopností.“)  Existuje  sebehodnocení  dílčí  (profesní,  studijní, 
mocenské, ekonomické, estetické aj.) a celkové (obecná hodnota, jakou si jedinec přisuzuje). 
Vývoj sebehodnocení bývá důsledkem: 
a) sociálního učení (vliv rodiny, školy, zájmových skupin atp.), 
b)  srovnáváním  s  vlastními  požadavky  na  sebe  (samostatné  posuzování  dosahovaných  výsledků,  „supercenzor“, 
potřeba přiměřené rovnováhy sebekontroly a spontánnosti, nebezpečí fixace „falešné druhé přirozenosti“), 
c)  primárnější  charakteristiky  osobnosti(extroverze,  stabilita,  samostatnost,  originalita  aj.)  působící  bez  ohledu  na 
vnější okolnosti. 
(Čačka) 
Sebepojetí Sebepojetí (jaký se mi líbí být) je představa sebe sama, jak jedinec vidí sám sebe. Představuje také vnitřní obraz sebe, 
jakému se každý usiluje podobat. 
Dítě  má  ideál  vlastní  osoby,  vliv  vzorů  (6-12  let):  rodiče,  herci,  sportovci,  literární  hrdinové  –  vlastnosti  (odvaha, 
ochota, šlechetnost, …) = orientace na inteligenci, poznatky, silnou vůli. 
Adolescenti – hledání identity – vnitřní a vnější harmonie 
 
Typy sebepojetí