Politologie_vypracované_otázky

Systém více stran se stranou dominující je systémem s jednou mimořádně silnou stranou, která však není schopna získat absolutní většinu v parlamentě, a tak musí usilovat o získání podpory dalších stran pro vytváření koaličních vlád. Jako příklady tohoto typu nám mohou poslouţit systém stran Italské republiky prakticky v celém poválečném období, kde byla dominující stranou aţ do počátku 90. let křesťanská demokracie (DC) nebo systémy stran 3 severských zemí (Dánsko, Norsko, Švédsko), v nichţ byly desítky let těmito dominujícími stranami strany sociálně-demokratické.

Systém více stran bez strany dominující postrádá stranu disponující takovým počtem mandátů, který je řádově vyšší neţ počty mandátů jejich rivalů. Naopak rozdíly mezi jednotlivými politickými stranami jsou malé. V úvahu proto připadá moţnost zformovat dokonce několik vládních koalic, jak jsme toho svědky ve Finsku nebo Belgii.

Svým způsobem tradiční přístupy k typologii systémů stran obohatil Sartori tím, ţe vedle počtu rivalizujících stan (formát systému stran) bere v úvahu i ideologickou vzdálenost mezi nimi (mechanismus systému stran). Jeho typologie rozeznává: systém strany predominantní, systém 2 stran, systém více stran ve 2 variantách – umírněně polarizovaný a extrémně polarizovaný.

V Sartoriho přístupu k typologii jsou popsány systémy stran s pouţitím pojmů, jakými jsou bipolarita či multipolarita. Rozdíl je v tom, ţe bipolární systém má pouze 2 centra (levice-pravice), která mohou reprezentovat jen 2 strany nebo i více, avšak multipolární systém má více neţ právě tato 2 centra – mj. střed.

Polarizace pak vyjadřuje – v závislosti na ideologických rozdílech – moţnost či nemoţnost dosahování konsenzu na politické scéně. Systémy bipolární mají spíše „dostředivý“ charakter, a proto se tento systém vlastně depolarizuje. V multipolárních systémech se naopak prosazují odstředivé tendence, dochází zde k radikalizaci, a tedy i polarizaci.

Systém strany predominantníje zaloţen na dominanci 1 strany, která získává takové postavení v parlamentě, ţe můţe sama sestavovat vládu. Tento systém není svázán se ţádným konkrétním počtem stran, a tak mohl existovat jak v systému „dvou stran“ (VB, Irsko), tak i v systému „více stran“ (Norsko). Dominance 1 strany je vymezena i časově, protoţe se poţaduje, aby trvala nejméně 4 fční období parlamentu.

Systém dvou stran se v pojetí Sartoriho neliší od pojetí Blondela. Příznačným rysem je opět existence 2 velkých stran, jejichţ ideologická vzdálenost je přitom minimální.

Systém více stran umírněně polarizovaný je podle Sartorihosystémem s 5-6 stranami, jejichţ rivalizace probíhá v mírné podobě, neboť ideologická vzdálenost mezi stranami je relativně malá a má dostředivý charakter, neboť probíhá na ose od pravého středu ke středu levému. Většina systémů stran zemí Z-Evropy se dá patrně zařadit právě do tohoto typu.