Seminární práce LS2018

Jak píše P.Gavora komunikace je základním prostředkem realizace výchovy a vzdělávání prostřednictvím verbálních a nonverbálních projevů učitele a žáků. Ve třídě jsem si všimla, že žáci jsou si při vzájemné komunikaci rovnocenní, mají stejná práva a možnosti. Vztahy mezi rovnocennými partnery jsou tedy symetrické.

Aby byla komunikace mezi učitelem a žákem účinná, je potřeba, aby se do komunikace zapojily obě strany. Jak učitel, tak žák. Musí se jednat o oboustrannou komunikaci, což já jsem na náslechu zpozorovala. Připadá mi však, že slovo učitele značně v této hodině převládalo. Jak se ukázalo, nebylo to jen mé zdání, ale holý fakt. Učitelka mluvila 66% výuky a žáci pouze 34%. Bylo to dle mého způsobeno tím, že paní učitelka ve třídě udržovala jakýsi řád a kázeň. Žákům dávala pokyny a měla je „vycvičené“.

Z neverbální komunikace šlo vyčíst, že žáci s paní učitelkou mají velmi dobrý vztah, ve třídě byla uvolněná atmosféra a žáci čekali na pokyn učitele. Paní učitelka často navazovala pouze oční kontakt k napomenutí žáka a vyjadřovala se ve tvaru „my“ a ne „vy“ což na mě působilo velmi kladně.

Z tohoto náslechu mám velmi dobrý pocit, děti i paní učitelka na mě působila velmi přátelsky a vždy věděla co právě dělá. Velmi se mi líbilo to, že žáky chtěla dovést k dokonalosti a snažila se z nich postupným doptáváním získat „kvalitnější“ odpovědi.

Jako mírnou nevýhodu jsem viděla to, že paní učitelka se snažila všechno řídit a všem mít nějaký řád. Možná by neuškodilo, někdy trochu povolit a dát dětem větší volnost.

DÍTĚ V OSOBNOSTNÍM POJETÍ - OBRAT K DÍTĚTI JAKO VÝZVA A ÚKOL PRO UČITELE I RODIČE - ZDENĚK HELUS

HELUS, Zdeněk. Dítě v osobnostním pojetí: obrat k dítěti jako výzva a úkol pro učitele i rodiče. Praha: Portál, 2004. Pedagogická praxe. ISBN 80-7178-888-0.

• Nadměrná pozornost věnovaná dítěti a dětství znamená hrozbu, že učitel se jen obtížně dostane k řádnému vyučování, přinášejícímu požadované výsledky, protože jej od toho bude odvádět množství ohledů, které vlastně budou ze školy dělat něco jiného než čím má být. (H.Arendtová – upozornila na vážnou krizi výchovy a vzdělávání, která postihla USA v 50. letech 20. století.

• Znepokojení nad dítětem a dětstvím dnes

  • Současné dětství se heterogenizuje – stává se víc a víc rozmanitým.

  • Ze zdrojů rozdílnosti ve vývoji dětí ale nejvíce pozornosti vyvolává podnětnost prostředí, vyplývající z odlišnosti kultur, z rozdílů ve vzdělanostní úrovni rodičů a v jejich majetkových poměrech, ve výchovných stylech, v kvalitě škol a využívání mimoškolních vzdělávacích příležitostí, z odlišností hodnotových preferencí působícího okolí.

    • Dětství medializované – ukazuje se, že pozitivní význam médií na vývoj dětí a mládeže vůbec nemusí být automatický, ale je až výsledkem specifického edukačního působení mediální výchovy. V každém případě média napomáhají polarizaci dětí a mládeže. V dítěti je indukován specifický druh televizního prožívání, což může vést k oslabování způsobilosti vnímat život takový, jaký je ve skutečnosti – s jeho povinnostmi, nároky, krásami,…

      • Dochází k:

        • narušení pozornosti dětí (aby dítě vydrželo u TV musí být neustále překvapováno

        • narušení hodnoty autentických osobních zážitků (děti propadlé televizní závislosti ztrácejí zájem o to, co ve svém reálném životě prožívají či mohou prožít)

        • redukci řeči na odposlouchané, primitivní, dialogové obraty

        • karikované dětství (představuje dětství jako něco šaškovského, zlobivého -> projev toho, že dospělí je chápou)